Na význam neregulovaných svobodných trhů, které dávají vzniknout cenám, upozorňují ekonomové po desetiletí. Bez cen totiž není možné zajistit prosperující soužití mezi lidmi ve společnosti, která je větší než rodina či malá vesnice. V situaci, kdy se lidé neznají, totiž nelze bez cen zjistit, co a jak moc si ostatní lidé přejí, stejně jako nelze zjistit, co je jak vzácné. Nelze proto vyrábět smysluplné věci, a proto nevyhnutelně dochází k plýtvání, tj. k relativní chudobě. Ceny jsou očima výrobců i spotřebitelů. Bez cen (anebo se špatnými cenami všeho druhu) jsou všichni účastníci trhů slepí. Každý sice něco kupuje a vyrábí, ale brzo zjišťuje, že vyplýtval vzácné zdroje, že se mu něčeho důležitého nedostává, nebo že vyrobil, co nikdo nechce. Kdo nevěřil varování ekonomů ve 20. letech 20. století, že společnost bez vlastnictví, trhů, a tedy cen nemůže fungovat a musí zplodit jen „plánovaný chaos“ a chudobu, si snad význam předkládaných argumentů uvědomil ve frontě na banány či toaletní papír v dobách existence reálného socialismu, při pohledu na zchátralé městské čtvrti New Yorku po desetiletích zkázy způsobené regulací nájemného nebo při zápisu do pořadníku na operaci srdce v systému zestátněného zdravotního systému, který je typický pro evropské „státy blahobytu“. Kdyby jen lidé trochu tlumily své nadšení pro úplný či částečný (sektorový) socialismus v revolučních dobách a zamysleli se nad krátkým Misesovým článkem z roku 1920, mohlo se lidstvo vyvarovat tolika bídy a lidského utrpení![1]
Velké části ekonomiky se po těchto zkušenostech vrátily ze světa chaosu generovaného státním plánováním do světa, kde se skutečně plánuje – podnikatelé usilují o dosažení zisků, jež vznikají tak, že jejich podnikatelské plány přinesou uspokojení ostatním lidem, spotřebitelům. Prosperita plynoucí z jednání založeného na takovémto plánování snad již nikoho nepřekvapuje.
Dokonce i řada politiků, kteří se hlásí k tržnímu hospodářství, tuto skutečnost pochopila a ve svých politických programech prosazují soukromé vlastnictví, jež umožní soukromé podnikání, které jako jediné může dát vzniknout smysluplným cenám, jež dají podnikatelům oči, a tedy výrobě smysl – jen tak se nebude plýtvat. Naneštěstí se ale snaha o tvorbu prosperity, jehož je neplýtvání nutným předpokladem, zcela zastavuje před některými sektory. Těm vévodí školství. Ve školství přetrvává „plánovaný chaos“ a veškeré diskuse o reformě se točí okolo otázky, zda tento plánovaný chaos platit nepřímo (prostřednictvím daní), nebo částečně přímo (formou školného za malou část tohoto chaosu, který vládne na vysokých školách). Zdroj tohoto chaosu – vzdělávací socialismus – však nikdo nezpochybňuje.
Proč je „vzdělávací systém“ plánovaným chaosem
Nutnost boje proti chaosu ve školství se nám ukáže v celé nahotě, jakmile si jednou uvědomíme důvod existence školství. Vzdělávání, tj. nákup vzdělávacích služeb není samoúčelný a není také bez nákladů. Náklady spojené s touto činností jsou lidé ochotni podstupovat, jelikož vzdělání představuje investici, v jejímž důsledku se jejich život zpříjemní, jelikož budou moci získat více nejrůznějších věcí, které jim bez vzdělání zůstávají nedostupné. Ne každý pobyt v instituci, která si říká „vzdělávací“, ale představuje takovou investici, podobně jako ne každý nákup stroje představuje smysluplnou investici. A zde nastává klíčový okamžik. Jak poznat, jaká investice do vzdělání je skutečnou investicí, a nikoli plýtváním, a tedy jaké vzdělávací programy mají být „poskytovateli vzdělávacích služeb“ nabízeny a jaké vzdělání mají lidé nakupovat? Je velké množství pro mnoho lidí zajímavých oborů, které by potenciálně mohli studovat, ale jak poznat, kterému se věnovat, když si člověk musí vybrat, neboť na všechny mu nezbývá čas či peníze? Očividně narážíme na principiální ekonomický problém, jak zvolit mezi dostupnými alternativami. Jak naložit se zdroji, které mají alternativní užití? Jinými slovy řečeno, jak poznat, zda postavit železniční koleje z oceli nebo ze zlata či z platiny? Odpověď na tuto otázku nám mohou dát jedině ceny. Pouze máme-li smysluplné ceny odrážející vzácnost, můžeme se vyvarovat plýtvání a nestavět koleje z platiny. Bez cen jsme slepí.
Zatímco v oblasti stavby kolejí jsme se díky cenám mohli vyhnout náhodnému tápání a něho plynoucímu plýtvání, vzdělávání zůstává pod tuhou státní regulací. Státní plánovací komise, která má v případě školství podobu ministerstva školství se všemi jeho odnožemi, kterému asistuje parlament, jenž rozhoduje o financování tohoto odvětví, se však neustále staví do role vševěda. Ten sice nezná, jaká je cena platiny a oceli, ale ví, jak mají vypadat koleje. Bez cen, které vzniknou v důsledku dobrovolné směny vlastnických titulů, však nikdo nemůže nic takového vědět. Proto školství všech úrovní trpí kalkulačním chaosem a socialismus v tomto sektoru způsobuje nehorázné plýtvání. „Vzdělávací instituce“ v tomto systému proto vůbec žádné vzdělání, které by někdo chtěl, poskytovat nemusí, neboť poskytované „vzdělávání“ může zosobňovat ohromně nákladný a neúčelný systém „kolejí z platiny“ nebo „kolejí ze zlata“. Celá tato záležitost je o to smutnější, že se zde nejedná o plýtvání obyčejnými zdroji, ale o plýtvání tím nejcennějším, co člověk má – jeho vlastním lidským kapitálem, jenž je původcem veškerého pokroku a je jediným skutečně vzácným zdrojem.[2]
Proč je chaos ve školství „nejhorším“ chaosem
Kromě toho, že bez cen a existence soukromého vlastnictví v oblasti vzdělávacího trhu, dochází k plýtvání s nejvzácnějším zdrojem, který existuje, nutnost působení trhu v této oblasti se zesiluje ještě z jednoho důvodu. Je to proto, že trhy fungují ve vzájemné provázanosti. Podívejme se na to, jakou podobu tato provázanost nabývá. Připomeňme si, že lidé se dle svých preferencí snaží uspokojit nejintenzivněji pociťovaná přání, tj. vytvářejí poptávku spotřebitelů na trhu (např. chtějí boty). Na tuto poptávku reagují výrobci, kteří se ji snaží uspokojit (např. vyrábějí boty). Aby tak mohli učinit, musí najmout výrobní faktory včetně lidské práce, tj. poptávají práci (např. nabízejí zaměstnání ševce). Tyto nabídky zvažují jednotliví lidé, kteří hledají zaměstnání, jež by jim umožnilo největší výdělky. Aby však mohli přijmout nabídku takového zaměstnání, musí mít jistou kvalifikaci (např. musí umět šít boty). Poptávají proto vzdělání, na což reagují firmy nabízející toto vzdělání, vzdělávací instituce. Máme tedy individuální lidské cíle, které dávají vzniknout poptávce po spotřebních statcích, jež dává vzniknout poptávce po práci a ta vede ke vzniku poptávky po vzdělávacích službách. Na tyto poptávky reagují lidé, kteří dokáží takové poptávky uspokojovat, a objevuje se proto nabídka spotřebních statků, nabídka práce a nabídka vzdělávacích služeb. Každá nabídka s poptávkou tvoří trh, jenž dává vzniknout ceně na daném trhu – na trhu spotřebních statků, na trhu práce (mzda) a trhu se vzdělávacími službami. Skrze ceny zjišťují podnikatelé na těchto jednotlivých trzích, zda jejich podnikání je smysluplné (mají-li zisk), nebo zda jde o ryzí plýtvání (mají-li ztrátu). Všechny tyto trhy jsou provázané, neboť provádějí člověka od nevzdělanosti ke smysluplné produktivní činnosti a výrobě užitečných věcí. Tato pouť trvá řadu let a to je důvodem, proč je zde více než kde jinde potřeba koordinace – neplýtvání. Člověk se musí smysluplně vzdělat (na trhu se vzděláním), najít vhodné zaměstnání (na trhu práce) a dodávat smysluplné výrobky ostatním lidem (na trh finálních výrobků). Stráví-li totiž člověk 10 let studiem a výcvikem, který mu nebude k ničemu, neboť jej nenaučí vyrábět věci, kterých si ostatní cení, a jeho investice bude tedy chybná, je to daleko horší, než když v důsledku státního plánování byly vyrobeny vysavače, které nikdo nechtěl.
Je pikantní, že politici patrně pochopili význam tržní koordinace v poměrně nedůležité oblasti vysavačů, ale svým počínáním brání vzniku skutečných trhů v oblasti tak důležité, jako je vzdělávání. Patrně nechápou, že vzdělávání pracovní síly stojí u zrodu trhu vysavačů, a že tedy neumožnění vzniku trhu se vzděláváním vážně poškodí další trhy – trh práce i trh finálních výrobků, takže poté nebude moci fungovat žádný z těchto trhů a ani trh s vysavači. Pro nárůst blahobytu je nutný zcela odstátněný systém vzdělávání. (A to vůbec nemluvíme o důsledcích politického vlivu na vzdělávací systém. Pryč jsou sice doby sovětských tanků ve slabikářích, ale propagandistické brožury EU v hodinách Základů společenských věd stále dokládají, jaký je skutečný význam státního školství pro politiky!)
Odstátnění, a nikoli školné
Na otázku co učit, kdy učit, jak učit nelze odpovědět bez existence trhů, cen a podnikatelů na trhu se vzděláním. Jen ceny nám mohou být očima, pomocí nichž zjistíme, jaké vzdělání má smysl a jak dlouho má trvat, abychom se mohli zároveň těšit z jiných radostí života. Čas a prostředky, které máme, musíme využit k našemu nejlepšímu uspokojení. Ceny nám jsou jediným vodítkem. Školné však není odpovědí na problémy školství, stejně jako placení za telefon nebylo řešením problémů plýtvání v monopolním Českém Telecomu kontrolovaném státem v 90. letech. Socialismus se svým plánovaným chaosem zmizí ze školství až poté, co zmizí vzdělávací „státní plánovací komise“, tj. ministerstvo školství se všemi svými odnožemi a veškeré státní regulace ničící podnikání v tomto odvětví. Pak také vznikne školné, ale jako přirozený produkt trhu, a nikoli jako nadekretovaná platba za státní monopolní kvazislužby. Namítá-li někdo, že ne každý by na tyto služby měl, pak je nutné připomenout, že tato skutečnost platí v každém odvětví. Vždy někdo na něco nemá. Vyvozovat z tohoto faktu závěr, že celé odvětví má být znárodněno a jeho služby poskytovány „zdarma“ všem, by poté bylo nutné pro všechna ostatní odvětví. Výsledkem by bylo něco ještě hrůznějšího, než byl reálný socialismus. A to snad už nikdo nemůže myslet vážně.
Publikováno v Urbanová Tereza (ed.): Vzdělání a trh. Praha: Liberální institut, 2003, str. 8-10
[1] Mises, Ludwig: Economic Calculation In The Socialist Commonwealth, Mises Institute, 1990 [1920]
[2] Viz excelentní práci Simon, Julian: The Ultimate Resource II, Princeton University Press, 1998.