Myšlenka levicového libertariánství (viz Parijs a Brabec, Hrubec v tomto svazku) je založena dle jejich zastánců na ztotožnění svobody s maximem příležitostí, jež budou dostupné při rozhodování jedinců. Z toho je zřejmé, že spojovacím článkem mezi tradičním („pravicovým“) a levicovým libertariánstvím je právě použití slova „svoboda“ a že tím vesměs jejich podobnost zároveň končí. Ačkoliv by bylo možné spekulovat o tom, na kolik je v takovém případě oprávněné používat pro oba směry termín „libertariánství“,[1] poukážeme v dalším textu pouze na skutečnost, proč je mezi nimi tak propastný rozdíl a proč se ono libertariánství levicové neliší v zásadních bodech od převládající sociálně demokratického přístupu ke společenské realitě. Namísto uznání zásadního významu konceptu soukromého vlastnictví pro mírový rozvoj společnosti založené na dělbě práce, zde máme co do činění s voláním po boji se současnými nerovnostmi a aktivismu nadnárodních demokratických institucích (např. EU), které mají de novo vytvořit mezinárodní tržní pravidla.
Vzhledem ke své definici svobody vyvozují představitelé levicového libertariánství, že předpokladem pro realizaci maxima příležitostí dělat, co si člověk přeje, je institucionalizace rovného základního příjmu. Jak vysoký by měl tento příjem být, je však otázkou, na níž je poskytována jen příznačně vágní odpověď: co nejvyšší, ale s přihlédnutím „k incentivům […] a k ekologickým dopadům“.
Navzdory rozpoznání klíčového významu otázky incentivů (ekologické dopady nebudeme v tomto textu diskutovat) k produktivní činnosti, která jediná se může stát základem pro poskytování základního příjmu všem, není antagonistický vztah mezi přerozdělováním a incentivy k práci nijak řešen (obdobně jako Karel Marx neřešil byť jen základní otázky praktického fungování svého utopického systému). Namísto něj se dozvídáme, kdy je vyšší příjem za více práce ospravedlnitelný: „pouze tehdy, pokud [lidé] nevyužívají více nedostatkových zdrojů společnosti, než činí jejich rovný podíl“. Vzhledem k tomu, že takových „nedostatkových zdrojů“ je velmi mnoho a žádné z nich nejsou využívány všemi členy společnosti rovným dílem, jsou všechny rozdíly v příjmech mezi lidmi dopředu podezřelé z nespravedlnosti. Moudřejší ohledně výše základního příjmu nejsme ani z poznámky, že pouze „pokud někdo užívá zdroje s dostatečnou nabídkou, může legitimně uplatňovat nárok na celý jejich výnos“. V takovém případě nemá člověk nárok na žádný výnos, neboť žádný ze zdrojů, z nichž má člověk výnos, nemá dostatečnou nabídku.
I když celkový argument vyznívá chvílemi podobně jako argument Henryho George požadující zdanění renty z půdy (která je považována za „nezasloužený“ příjem pro jejího majitele), van Parijs uvádí jako příklad nerovnoměrně využívaného zdroje pracovní místa a prohlašuje je za jeden „z nejvýznamnějších nedostatkových zdrojů“ (neboli „nedostatkový kapitál“) a o příjmu z práce mluví jako o rentě ze zaměstnání. Tím ovšem svůj argument zatemňuje zcela. Počet pracovních míst není žádným vzácným zdrojem, ale jen výsledkem toho, jak moc jsou ochotni lidé pracovat (nabídka práce) a kolik lze s jejích prací vytvořit (poptávka po práci). Svým pohledem van Parijs toto převrací a jakoby říká, že práce nejenže není nedostatek, ale že je jí dokonce příliš mnoho. A tak označovat pracovní místa za nedostatková je stejně smysluplné jako říkat, že bytů v Praze je dost a že nedostatkoví jsou pouze nájemníci. Proč? Protože v každý okamžik je i na trhu bytů jejich jistá část bez nájemníků (stejně jako je na trhu práce jistá část lidí bez práce) a majitelům nepronajatých bytů se tato situací jeví tak, že je málo nájemníků (stejně jako nezaměstnaným může připadat, že je málo pracovních míst). Byl by van Parijs rovněž proto, aby se pronájem bytů zdaňoval ve prospěch těch, co se byty nepronajímají?[2]
Na jiném místě van Parijs otázku incentivů k produktivní činnosti zlehčuje tím, že jejich eliminace není na škodu, že stejně „nikdo rozumný nemůže chtít přepracovanou, hyperaktivní společnost“ a že budou-li lidé v důsledku základního příjmu pracovat méně, budou se alespoň o sebe navzájem lépe starat a zvýší se tím jejich lidský kapitál“.[3] Z toho je zřejmé, že van Parijs se otázkou incentivů zabývá jen proto, že někteří by snad mohli jejich oslabování považovat za morálně špatné. Problém s incentivy však leží v rovině ekonomické: základní příjem podkopává incentivy nejen tím, že nabízí alternativu k obživě (není třeba produkovat), ale tím, že k jeho financování je třeba ty, co produkují, zdaňovat. A tak každé oslabení incentivů k produktivní činnosti (jehož možnost nakonec van Parijs přiznává) povede k nižší výrobě, a tedy k postupnému podkopávání systému garantovaných dávek.
Z výše uvedeného přirozeně neplyne, že žádné nepodmíněné dávky typu základního příjmu nelze nikdy v praxi vyplácet. Je třeba přiznat, že při nahrazení komplikovaného systému sociálních dávek univerzálním základním příjmem a při jeho rozumné konstrukci a nastavení (např. jako negativní daně z příjmu) by bylo možné výrazně omezit plýtvání s přerozdělováním spojené. Nicméně způsob, jaký navrhuje van Parijs, nesměřuje tímto směrem: van Parijs na jedné straně používá emotivní žargon a mluví o nezasloužených ziscích jednotlivců, a na straně druhé se zdá, že by univerzální příjem se současným sociálním systémem spíše kombinoval, než aby jím tento systém nahrazoval. Tím prokazuje, že neřeší existující palčivý problém sociálních systémů a pouze vytváří „problémy“ nové.
Ať již jsou van Parijsovy názory jakékoliv, jejich spojování s politickou filosofií libertarianismu vyžaduje značnou dávku abstrakce. Kromě svého přístupu ignorujícího mnohé elementární ekonomické poznatky také proto, že pracuje s marxistickou terminologií a ohání se termíny jako „třídy“, „odcizená práce“, „diktát zaměstnavatelů“ apod. Ať už se jedná o pozůstatek nejranější formulace této teorie utopickým socialistou Charlesem Fourierem či nikoli, jisté je, že ke klasickému liberalismu (či libertarianismu), který se snaží objasnit harmonii zájmů všech členů společnosti, v níž je respektováno vlastnictví, a vysvětlit význam produkce pro tvorbu bohatství a odstraňování chudoby, má van Parijs neskonale daleko. Permanentně „objevuje“ třídní konflikty, jež je třeba demokraticky řešit, a redistribuční schémata, jež je třeba zavést; vidí klíčový střet (a nikoli harmonii) zaměstnanců a zaměstnavatelů – a proto je prý třeba „přesunout moc“ na stranu zaměstnanců; identifikuje střet práce a technologií; vidí chudobu milionů lidí v rozvojovém světě, která ho pohoršuje a utvrzuje v přesvědčení o správnosti „dodání“ základního příjmu, aniž by si patrně uvědomoval, jak dramaticky a historicky bezprecedentně chudoba díky globalizaci, myšlenkám svobodného obchodu a moderním technologiím v posledních několika desetiletích poklesla.[4]
Dobře zamýšlené utopie, jež chtěly člověka osvobodit od práce, přinesly lidstvu již mnoho utrpení. Snad se v arzenálu politik stále mocnějších nadnárodních demokratických institucí neobjeví další, jejímiž následky by opět trpěly miliony lidí.
[1] Viz pro srovnání a pochopení fundamentálních odlišností mezi „pravicovým“ a „levicovým“ přístupem díla definující evropský klasický liberalismus a americký libertarianismus Mises, Ludwig: Liberalismus, Liberální institut, 1998; Rothbard, Murray: For a New Liberty – A libertarian manifesto, Fox & Wilkes, 1978.
[2] Van Parijs nezapomíná zmínit klasické klišé o všudypřítomné nezaměstnanosti v kapitalismu a jejím postupným zvyšováním v důsledku rozvoje technologií. V tom se zásadně mýlí, stejně jako se mýlili v minulosti příznivci hnutí rozbíječů strojů a odborové centrály. Nezaměstnanost v některých zemích může sice být historicky vysoká, ale důvodem jsou, jak na tisíci stranách pečlivě dokumentují ekonomové, spíše moderní zákoníky práce než moderní technika.Nadčasovou skvělou analýzu tohoto omylu lze nalézt v Hazlitt, Henry: Ekonomie v jedné lekci, Liberální institut, 2005 – obzvláště kapitola 7 „Stroje jako prokletí“.
[3] Postřehy a myšlenky tohoto druhu jsou podle našeho názoru typickým projevem kolektivismu, paternalismu a etatismu. Od člověka, s jehož jménem je spojován termín libertariánství, by se dalo očekávat, že rozhodnutí o aktivitě či případné přepracovanosti bude nechávat na jednotlivcích.
[4] Viz např. Šíma, Josef a Lipka, David: „Globalizace jako nejlepší sociální politika“, TERRA LIBERA, 5-6/2005.