N Co považujete za klíčové téma společensko-politického diskursu?
Čím déle a podrobněji se věnuji studiu společnosti, tím mám stále více pocit, že problémy zůstávají a klasické debaty se vracejí. Můžeme je shrnout do sporu o fungování horizontálních společenských struktur. Jde o debaty reprezentované Johnem Lockem na straně jedné a Thomasem Hobbesem na straně druhé – tedy chápání společnosti jako řádu organicky či spontánně zespoda vyrůstajícího, nebo naopak řádu shora uvaleného. Na totéž lze v principu též nahlížet jako na spor zastánců seberegulačního fungování trhu s těmi, kteří naopak obhajují centrální plánování v nejrůznějších podobách. Dnes se tento spor aktuálně odehrává v debatách o krizi současného kapitalismu. Argumenty se sice občas v detailech modifikují, ale v zásadě se vracejí, a debaty se tak cyklicky opakují, téměř jakoby se předtím vůbec nevedly a jakoby se jednalo o spory nové.
N Můžete uvést konkrétní příklad cyklického opakování?
Například debaty o údajném konci kapitalismu dnes a během velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století. Střet paradigmat, tedy spor o interpretaci příčin krize probíhá téměř identicky. Jedni viní za vznik krize selhání trhu a kapitalismus, druzí vysvětlují, že krize je výsledkem intervencionismu, tedy snahy řídit složitý systém, jemuž dobře nerozumíme; tvrdí, že krize byla vyvolaná neumělými zásahy států a snaha krizi intervencionisticky léčit ji přeměnila v dlouhotrvající celospolečenskou katastrofu. A stejní zůstávají i klasici jednotlivých postojů. Na jedné straně máme marxistické vysvětlení krizí, jež navrhuje nahradit stávající systém něčím zcela jiným; interpretaci intervencionistickou, převážně keynesiánskou, jež volá po masivní roli státu při zachování tržních základů společnosti; a protržní přístupy, jimž vévodí tzv. rakouská škola – stavějící na průlomových dílech Ludwiga von Misese, F.A. Hayeka a jejich moderních pokračovatelů, kteří za krizi viní zpolitizovaný bankovní systém a krátkozraké politiky, které ve snaze „dělat něco“ strádání prohlubují.
N A samotný kapitalismus se změnil od 30. let, nebo jde o stejný systém?
Pakliže kapitalismus definujeme jako systém, který stojí na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a ve kterém hraje vláda úlohu rozhodčího, nikoli aktivního hráče, tak se od velké hospodářské krize (a právě kvůli ní!) systém dramaticky změnil. Dnes stát intenzivně a systematicky přerozděluje, a to nejen v zemích, které si říkají sociální, ale i v těch, jež dlouho byly symbolem původního, klasického, liberálního kapitalismu.
I Velká Británie dnes přerozděluje více než polovinu HDP! To v principu znamená, že přes polovinu toho, co ekonomika vyprodukuje, je vytvářeno na politickou objednávku. Na výrobu dle přání spotřebitelů, jež je jádrem kapitalistického systému, zůstává méně než polovina produktivní činnosti. Z kapitalismu nám proto toho příliš nezůstalo. Soukromý sektor se výrazně zmenšil a neustále se zmenšuje dále. A proto by nás nemělo překvapit, že není s to uživit zvětšující se sektor státní. Ten ze své podstaty spočívá jen v redistribuci; nové bohatství nevytváří, jen existující přerozděluje k politicky dobře situovaným skupinám. Systém původního kapitalismu se oproti tomu soustřeďoval na výrobu, výrobu nových věcí pro masy lidí, nové bohatství pro všechny, nikoli privilegia pro vyvolené.
Současný systém redistributivního intervencionismu ničí motivaci k výrobě, neboť pro člověka je stále méně důležité jak kvalitně dodává zboží požadované zákazníky a stále více záleží na blízkosti k politickým kanálům, skrze které tečou obrovské peníze. Navíc zcela pošlapává funkci soukromého vlastnictví, na němž kapitalismus stojí, a proto dnešní systém nominálního, nikoli reálného soukromého vlastnictví, označují někteří autoři za participatorní fašismus.
N Mluvíte o přílišné regulaci ekonomiky, zaznívá ale i opačný argument: že zatímco ekonomika je globální, politika není a státy tedy nemají možnost její excesy korigovat. Nebude spíš tlak na to, aby se regulace globálních trhů zvýšila?
Společenské systémy se typicky systémově mění právě v dobých krizí. Ale jakým směrem se věci změní, záleží na chápání důvodů, jež ke krizi vedly. Dnes často slyšíme, že za dnešní problémy může kapitalismus. Domnívám se, že je tomu přesně naopak. Jak jsem se pokoušel vysvětlit, kapitalismus dnes téměř neexistuje. Ve světě masivního intervencionismu a istoricky nejvyššího přerozdělování pro něj nezbývá místo. Americký prezident Franklin D. Roosevelet a jeho následovníci v ostatních zemích reagovali na minulou velkou krizi bezprecedentní expanzí státních aktivit. Není náhodou, že následně velká hospodářská krize trvala bezprecedentně dlouho. I ta však nakonec, jako každá krize, odezněla. V očích veřejnosti však intervencionismus slavil úspěch, jelikož se pozornost soustředila především na motivy vládních činností, nikoli jejich skutečné dopady. Expanze státu pak pokračovala další půl století. Vlády přestávaly být rozhodčími a byly stále klíčovějšími hráči. A je paradoxní, že po tak nevídaném nárůstu moci vlád a jejich aktivit dnes stojíme před stejnou otázku. Není náhodou dnešní krize z nedostatku regulace? A mnozí téměř automaticky odpovídají – určitě! A představme si, jak se situace bude vyvíjet dále. Vlády budou ještě více dohlížet, přerozdělovat, zvyšovat daně a produkovat inflaci, nastanou nepochybně značné problémy a otázka se vrátí. Není náhodou krize opět z nedostatku regulace? A mnozí budou volat – určitě! Ale tentokrát již bude možná veřejnost nakloněna předat vládě zcela nové a s tržním hospodářstvím naprosto nekompatibilní pravomoce – toho bychom se měli obávat!
Já se spíše rozhlížím a marně hledám, kde bych mohl najít, jak říkáte, excesy ekonomiky či trhů. Celé bankovnictví, o němž se dnes často mluví, je drakonicky regulováno: jde ve své podstatě o kartel bank s centrální bankou v čele, dnes navíc globálně koordinovaný a prorůstající s fiskální vládní činností. Celé odvětví je neoddiskutovatelně státním kartelem vytvářejícím ohromný morální hazard. Jak v takovémto prostředí mohou nastat tržní excesy?
Ale vrátím-li se k začátku diskuse, tak opět jde o konflikt vizí. Pokud zastáváte názor, že společenské systémy musejí být shora řízeny, aby byla zajištěna jejich dlouhodobá udržitelnost a stabilita, pak vám dnes opravdu někdo chybí, protože neexistuje globální politická moc, globální fiskální politika, globální regulace.
Já věřím ve stabilitu zespoda vyrůstajících systémů, kde jistě k chybám dochází, ale za tyto chyby platí ten, kdo je způsobil, chyby jsou typicky malé a opravitelné; neohrožují stabilitu systému, naopak jsou jeho nutnou součástí, protože představují tolik potřebnou zpětnou vazbu. Stabilita společenského systému, jenž je konstruován shora, není zaručena. Jeho reálné fungování může být zcela opačné od zamýšlených a deklarovaných cílů a jeho chyby mohou být fatální. Společnost by neměla být laboratoří ambiciózních inženýrů opojených mocí, již jim politický systém dává.
N Co třeba máte na mysli?
Například euro. Euro je od samého počátku politickým projektem, protikladem přirozeného decentralizovaného společenského a ekonomického procesu. Všichni o tom věděli a dokonce to vyzdvihovali jako ctnost. Ukazuje se ale, že nestačí politicky chtít. Společností nelze neomezeně manipulovat, jelikož to naráží na inherentní problémy tolik typické pro monstrózní politické projekty. Ekonomické a společenské zákonitosti nelze ignorovat. Ekonomie jako věda nám formuluje zákony, jež jsou stejně platné, jako zákony přírodní. Arogance moci dnešních politiků se projeví a celý projekt skončí katastrofou – trvale udržitelná měna musí vyrůst, vzniknout odspodu, nemůže být výsledkem politického rozhodnutí. Obávám se, že nikdo netuší jaké neskutečné problémy dnešní politizace v měnové oblasti přinese, protože nic takového, co se dnes děje, se v učebnicích nepíše. Jde o experiment mamutího rozsahu a v této souvislosti si vzpomínám na jeden výrok Borise Jelcina. Jakýsi novinář se ho ptal, co si myslí o myšlence socialismu. Odpověděl, že to je možná zajímavá myšlenka, ale že by byl raději, kdyby se to nejprve vyzkoušelo na něčem menším, než byl Sovětský svaz. A to je v kostce argument nás, zastánců spontánního vývoje vzniku společenských institucí: když dojde k chybě, je malá, je opravitelná. Z chyb se učíme a ten, kdo ji udělal, ponese její náklady. Dnešní zpolitizované systémy ekonomického intervencionismu produkují masové externality – obyvatelstvo, miliony lidí, kteří nic špatného neudělali, nesou náklady politického experimentování; to navíc nabývá na rozsahu a lidé si naivně myslí, že dnes jsme již moudřejší, že kolapsy měn, státní bankroty, hyperinflace apod. jsou věcí minulosti. Nejsou!
N Hovoříte o přílišné regulaci dnes a jejím dopadu na ekonomiku. Ale krizi ve 30. letech 20. století přeci nezapříčinila přílišná regulace.
Zapříčinilo ji experimentování s regulováním měnové oblasti. V roce 2012 tomu je sto let, co Ludwig von Mises napsal knihu, ve které vysvětlil základní mechanismus, kterým vlády, respektive centrální banky krize způsobují. Jeho teze byly následně rozpracovány Hayekem, který za to v roce 1974 získal Nobelovu cenu. Mechanismus vzniku krize takový, že nejprve dochází k měnové bublině, měnové expanzi. Centrální banky – možná v dobré víře, aby podpořily výrobu v ekonomice – uměle snižují úrokové sazby, což krátkodobě vyvolává období zdánlivé prosperity, jsou zahajovány nové projekty, roste zaměstnanost. Vše je bohužel přechodné, neudržitelné. Inflační bublina se nafukuje, až následně praská – falešná očekávání naráží na ekonomickou realitu. Inflační mámení vyprchává a lidé poznávají, že žili v iluzi, žili nad poměry. Chyba je objevena a startují se korekční tržní procesy. Struktura ekonomiky se navrací do udržitelné podoby, ale to bolí. Neudržitelné výroby krachují, roste nezaměstnanost, nastupuje krize. Je třeba ale chápat, že problémy nezpůsobuje krize jako taková, ale předchozí neudržitelný a umělý boom. Krize je naopak nutnou léčbou, cenou, kterou platíme za návrat k normálu po politické snaze urychlit růst. Zdrojem krize je fungování měnových autorit, státně-monopolních centrálních bank, nikoli jakési selhání trhu. A samozřejmě v okamžiku, kdy provedeme špatnou diagnózu příčin problémů, přicházíme s kontraproduktivními recepty řešení. Typickou reakcí ve 30. letech bylo, že se vlády snažily bránit korekčním mechanismů hospodářského poklesu. Bránily poklesu mezd a proti nezaměstnanosti bojovaly zaváděním cel. To vedlo k obchodní válce, která rozbila předválečný globalizovaný svět a nahradila jej nacionalistickými hospodářskými politikami. Lidé samozřejmě v důsledku tohoto kroku hromadně chudli. Nebo se vláda rozhodne investicemi do infrastruktury – jak to dělal Roosevelt a co je opět aktuální – bránit se nutné hospodářské korekci a občany drží v zaměstnáních a projektech vytvořených uměle vládní snahou „dělat alespoň něco“. Na měnovou bublinu se tedy mohou nabalit další regulace, opět možná dobře míněné, které však v důsledku brzdí nezbytné přizpůsobení a brání vytvoření udržitelného hospodářského systému. Vlády tak mohou vyvolat dlouhodobou krizi, která pak už je daleko víc než jen ekonomickým problémem.
Krize po první světové válce v letech 1920 a 1921 byla hloubkou propadu srovnatelná s krizí let třicátých. Narozdíl od ní ale trvala osmnáct měsíců. Byla to krize hluboká, ale rychlá, protože se nikdo nesnažil experimentovat takovým způsobem, k jakému se následně odhodlali prezidenti Hoover a Roosevelt. Chybu nelze odčinit bezbolestně, ale přizpůsobení, byť je neodvratné, může být alespoň rychlé. Bohužel, navzdory historické zkušenosti se zdá, že politickému experimentování neodzvonilo.
N Může si ale politika dovolit nezasahovat?
Mezi lidmi, zdá se, panuje přesvědčení, že vláda musí dělat alespoň něco, i když neví přesně co a proč. Myslím si, že to je zásadní omyl. Ubránit se nefunkčním a krátkozrakým řešením bude patrně politicky těžké, ale to neznamená, že máme obhajovat kroky, které situaci jen zhorší. Je úkolem společenských vědců, aby svou činností politickému populismu bránili. Tím se opět vracíme k velké otázce, s níž jsme začínali. Jsou společenské systémy jako kapitalismus sebezachovávající se, nebo jsou vnitřně nestabilní? Lze je shora opravovat?
Upřímně věřím, že aktivní politikou vlády nelze napravit chybu, která byla prvotně mylnou hospodářskou politikou způsobena. Společnosti jsou nesmírně složité systémy, s nimž nelze libovolně manipulovat. Odtud ona pokora těch, kteří zastávají přístup organického růstu komplexních společenských systémů. Krizi nelze vládní politikou odčinit ze stejného důvodu, kvůli kterému selhalo centrální plánování. Co konkrétně dělat v dané situaci nelze od stolu říci. Potřebujeme trhy, tedy decentralizované rozhodování miliónů lidí, kteří si cestičku k nové udržitelné podobě výroby v nové situaci najdou. Nikdo dopředu neví, jak tento proces přesně dopadne. Jako společenští teoretici můžeme jen cosi smysluplného říci o obecné povaze procesů, k nimž musí dojít.
Cíle regulačních opatření vlády mnohdy pěkně znějí, ale jejich dopady mohou být přesně opačné. Ekonomové mají v popisu práce, aby se nenechali svádět preambulemi zákonů a honosně znějícími proklamacemi, ale měli by být spíše experty na analýzu a rozkrývání nezamýšlených a nepřímých důsledků vládních politik; snaží se vysvětlit společenské procesy zevnitř, ukázat na motivace jednotlivých aktérů a pomocí nich vysvětlit jejich chování, a tedy kompatibilitu ve společnosti probíhajících procesů s cíli, jichž má být dosahováno. A to je klíč. Nejde o boj o úmysly. Můžeme směle předpokládat, že všichni společenští teoretici, ať už pocházejí z jakéhokoliv směru, mají dobrý úmysl, chtějí společnost, ve které bude hezké žít, která bude vzkvétat a která všem otevře cestu ke spokojenému životu. Spor je o způsob, jak toho docílit.
N Říkal jste, že si milióny lidí najdou cestu. Ale není to dnešní globálním ekonomickém světě mnohdy menšina, co rozhoduje o většině?
Vlivné menšiny samozřejmě mohou v intervencionistických systémech ve svůj prospěch manipulovat politické procesy. Ve skutečném tržním hospodářství, či kapitalismu, chcete-li, je ale takovéto parazitické a násilné chování zapovězeno – to je onen požadavek na existenci funkčního rozhodčího ve společnosti. Skutečnou rozhodovací pravomoc v kapitalismu má každý z nás. Jsme-li chráněni před násilníky, jsme pány my, spotřebitelé. Každým svým nákupem rozhodujeme o tom, co se bude vyrábět. Nidko shora nerozhoduje, co kdo bude mít, nikdo politicky nepřerozděluje. Jistě, ve společnosti jsou chudší a bohatší lidé, podle toho, jak úspěšní jsou v produkci užitečných věcí, které od nich ostatní rádi a dobrovolně kupují. Argument pro kapitalismus a tržní hospodářství nestojí na nějakém arbitrárním soudu o podobě výsledku jeho fungování, ale na spravedlnosti procesů, které k tomuto výsledku vedou. Jedná se o obhajobu systému, kde nikdo není obdařen politickými privilegii, jež by následně byla vynucována státem. Nikdo tak nebohatne v důsledku politické přízně. Naopak, lidé jsou úspěšní podle toho, co za jejich produkt jsou ostatní ochotni zaplatit. Pak se snadno a přirozeně stane, že někdo je bohatší a někdo je chudší. A o vyspělosti a civilizovanosti společnosti samozřejmě vypovídá mnohé to, jak se lidé dobrovolně zapojují do aktivit nepřinášející okamžité zisky – umění, péče o chudé čí nemocné apod.
Dnes však bohužel najdeme celou řadu politických zbohatlíků, na čele s bankéři, kteří využívají svého vlivu a nechávají za své chyby platit daňové poplatníky. To ale není kapitalismus, to je zmanipulování politiky ve vlastní prospěch. Je to pravý opak kapitalismu. Zároveň tato kritika není útokem na bankovnictví, kapitál, peníze a úrok jako takové, ale na prolnutí politiky a ekonomického systému.
N Lze se však tomuto prolnutí bránit?
Samozřejmě. To je velký úkol pro politické filosofy, ústavní teoretiky, ekonomy a ostatní společenské vědce: jak vládě, která by neměla být hráčem, ale jen rozhodčím, zabránit v tom, aby se svých funkcí držela, aby se z produktivní vlády nestala vláda predátorská. Jedni tvrdí, že tuto funkci musí zajistit ústavní pojistky. To teoreticky zní pěkně, ale podíváme-li se na realitu i v případě jednoduché a čitelné ústavy, jako je americká, tak vidíme jasně, k čemu časem dochází. Vnitřní dynamika systému postupně vytvoří tlak na reinterpretaci základních principů, až se najednou běžně začnou odehrávat věci, které byly původně explicitně zakázány. Ústavní pojistky tak sice možná na některých místech působí jako brzda, ale v principu neplní úkol spoutat privilegovaným – tedy vládě a státu – ruce natolik, aby se z rozhodčích nestali hráči. Politická privilegia se masově šíří a ničí celý systém.
Proto se na tolika místech dnes rozvíjí teorie a výzkumné programy, jež obhajují existenci společenských institucí, které by vůbec na zvýhodňování určitých skupin, tedy privilegiích, nestály. V ekonomické oblasti tak například dnes opět nabývá na významu debata o demontáži zpolitizovaného systému centrálního bankovnictví, jež jako alternativu nabízí systém tzv. svobodného bankovnictví; systému, který nestojí na monopolu centrální banky, nýbrž na tržní disciplíně, k níž tento systém povede. Takový systém bez politických privilegií je zřejmou a zásadní alternativou k dnešní situaci, kdy centrální banky, například Evropská centrální banka, na politickou objednávku ničí kupní sílu peněz a vykupuje řecké dluhopisy.
N Nakolik je podle vás prolnutí ekonomiky a politiky stejné či jiné v ČR a na Západě?
V principu to je obdobné. Můžeme vidět rozdíly, jež se týkají míry kultivovanosti ve fungování systému, doma zažíváme větší korupci a primitivního klientelismu než například v severských zemích, ale to je odrazem řady kulturních hodnot a společenských norem. Dovolil bych si však tvrdit, že rozdílná tolerance ke korupci není klíčovým problémem, jemuž na Západě čelíme. Jednoduše řečeno, klíčovým problémem není předražená dálnice, ale to, že vláda dálnice staví! Vládní expanzí, která narostla na polovinu HDP (a mnohde i více), se připravujeme o tržní zpětnou vazbu, jež je klíčovým, nenahraditelným a disciplinujícím faktorem smysluplného a udržitelného rozvoje. Tržní zpětná vazba je něco, co kultivuje lidské chování v tom smyslu, že nutí lidi platit za své vlastní chyby a nedává možnost přenesení nákladů omylů na zbytek společnosti. Zároveň podporuje experimentování, zdravé podstupování rizika a inovativnost, vlastnosti, jež každá rozvíjející se společnost v kultivované formě nutně potřebuje.
N Říkáte, že stát by měl být spíše arbitr. Je podle vašeho názoru takový stát, nebo který se tomuto ideálu blíží?
Pro mě jako politického ekonoma, který zkoumá vliv ekonomického systému na politiku a obráceně, není v principu rozdíl mezi tzv. evropským modelem, státem blahobytu, a situací za Atlantikem. Anglosaský svět se Spojenými státy v čele představuje odlišnou tradici, jež se v mnoha situacích projevuje, ale oba systémy v principu dnes reprezentují intervencionistické systémy bezprecedentně velkých vlád, jež narážejí na limity svého dalšího růstu. Intervencionistické ambice neustávají, ale není je z čeho platit. Vlády narostly tak, že jejich financování není chřadnoucí zbytek nestátní ekonomiky schopen zabezpečit. Alternativy k masivnímu přerozdělování tak najdeme spíše v Asii. V době, kdy u nás padl komunismus, tak například Jižní Korea redistribuovala pouze kolem 20 procent HDP, což byla polovina toho, k čemu jsme se dopracovali v ČR po – dle mnohých – příliš liberálních reformách 90. let. I tam ale vláda mohutní. Takzvaný vyspělý svět zkrátka trpí různě rychlou, ale nepřetržitou ekonomickou a společenskou degenerací. Vnitřní dynamika politických procesů systematicky vede ke zmenšování soukromého sektoru a zvyšující se politizaci společnosti. Vláda ve všech zemích roste. Navzdory Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové, neznamenaly jejich vlády zvrat v tomto trendu. Navzdory rétorickým dovednostem obou těchto politiků jsou reálné dopady jejich politik s jistým časovým odstupem naprosto zanedbatelné. Sice vyhlašovali, že stát je problémem, nikoli řešením, avšak trend nárůstu vlády a její moci nezvrátili.
N Sám se zabýváte politickou ekonomií. Není představa, že by politika nezasahovala do ekonomie a ekonomiky, nereálná?
Bylo by naivní myslet si, že ambice a moc politiků a zájmových skupin najednou zmizí. Ekonomie po velké hospodářské krizí 30. let byla plna optimismu, ohledně toho, jaké nové funkce vláda má plnit. Věřilo se, že vláda bude stabilizovat hospodářství v duchu poválečného keynesiánství; že rada osvícených ekonomických aristokratů, jak jim Keynes říkal, bude moudře investovat, když soukromý sektor bude z iracionálních důvodů vyděšený. Tím se bude udržovat poptávka a předejde se krizím. Krásná, ale dětinská představa. Jak ukázali ekonomové bojující s touto naivní vizí, i v politice lidé sledují vlastní zájmy a honosně znějící politiku přemění v mechanismus svého obohacení se. Vznikly celé školy uvnitř ekonomie, které začaly realisticky analyzovat politiku a procesy spojené s udělováním privilegií. Ekonomie politiky či teorie veřejné volby pečlivě objasnily právě ty mechanismy, skrze něž vlády systematicky zneužívají politické procesy. Dnes již zcela nepřekvapivé je například vysvětlení, že bude existovat přirozená tendence ke zvyšování moci vlády, jelikož část aktivit využije vláda a byrokratický aparát ke zdůvodnění vlastní potřebnosti. Výsledkem toho je, že obzvláště v době krizí či válek se stát pasuje do role zachránce a ujímá se nových rolí, které je údajně nutné vykonat. Spousta dnes běžných politik vznikla jako válečná opatření. Po krizi jsou některé regulace odstraněny, některé dotační programy sníženy, ale nikdy se úroveň vládního aktivismu nevrací zpět na původní, předkrizovou, úroveň – tomu se říká efekt západky. Po sérii krizí a válek je tedy zjevné, kde se velká a neufinancovatelná vláda vzala. Ekonomie umí růst vlády vysvětlit, ale nikdo nemá jednoduchý recept, jak ho zastavit či zvrátit. Ono je totiž často v zájmu regulátorů, úředníků a politiků, aby problémy, jež mají v popisu práce řešit, byly větší. Je-li například větší nezaměstnanost, hlasitějším se stává volání po tom, aby s ní bylo více bojováno, a v důsledku poroste rozpočet i moc ministra odpovědného za boj s nezaměstnaností. A i když politické kroky povedou, jak se typicky děje, ke zhoršení situace, pravý viník není veřejností identifikován a politicko-byrokratické mašinérii to dá dodatečný impuls k dalšímu, typicky opět kontraproduktivnímu aktivismu. Vzniká jakási spirála mezi ekonomickými problémy a růstem vládní moci, ze které lze vyvodit, že krize a koneckonců i války politici vítají, protože se mohou pasovat do politicky populární role zachránců. Jak říkával Randolph Bourne, válka je zdravím státu
N Říkal jste, že někdy je lepší nedělat nic a zároveň jste zmínil nezaměstnanost. Co aktivní politika zaměstnanosti? Není třeba toto případ, kdy by stát měl zasáhnout?
Myšlenka, že bez aktivní politiky státu bude existovat masová nezaměstnanost, stojí na přesvědčení, že v zemi existuje omezené množství pracovních míst. Lidé pak podléhají mýtu, že v okamžiku, kdy někdo – ať už dělníci z Asie, nebo stroje – nám práci „vezmou“, bude málo pracovních příležitostí pro domácí populaci. Ale debata o levnějších lidech a strojích beroucích práci je debata stará více než 150 let! Sebrali snad stroje lidem práci? Samozřejmě že když nový stroj zastane práci člověka, tak tento člověk bezprostředně tuto práci už nebude vykonávat. To sice může být krátkodobě bolestivé v jednotlivých případech, ale je to jediná cesta k lepšímu životu; Schumpeter tomu říkal kreativní destrukce. Spíše než lamentovat nad tím, že není práce ve starém odvětví, je třeba situaci vidět tak, že zaměstnanec byl osvobozen a uvolněn, aby dělal práci jinou, práci novou, vytvářející hodnoty, které dříve nemohly vznikat. Stejně tak čínská levná pracovní síla pomáhá našemu rozvoji a navíc my – svými nákupy – pomáháme rozvoji Číny. Jedná se stále o obchod, tedy oboustranně výhodnou transakci, kdy si společně pomáháme zvyšovat životní úroveň. Žádný nedostatek pracovních příležitostí neexistuje. Dokud nebudeme žít v Rajské zahradě, vždy budou existovat neuspokojená přání, na jejichž splnění budeme moci díky obchodu spolupracovat.
Problematika mýtů ohledně potřeby bránit obchodu kvůli údajné potřebě tvořit pracovní místa je krásným příkladem toho, proč společenští vědci potřebují ekonomy. V okamžiku mylných diagnóz společenských problémů lidé snadno podléhají mýtům, na kterých následně vznikají politické teorie, což může být nešťastné a nebezpečné. Bohužel mýty tohoto typu přetrvávají velmi dlouho. Kdyby někdo obdobnou ignoraci, která je běžná ohledně ekonomických otázek, projevoval v přírodních vědách, rychle by se naprosto zdiskreditoval. Když někdo ovšem hlásá a praktikuje ekonomické absurdnosti, kvůli komplikovanosti společenských mechanismu může snadno důsledky svého mylného konání zamaskovat a svést nutné negativní dopady svých politik na někoho jiného – lidský egoismus, zahraniční spekulanty apod.; dnes v dobách rozvratu evropských států blahobytu si toho koneckonců užíváme hojně. Musí přijít opravdu velká katastrofa a opravdu hloupá politika, aby lidé prozřeli a uvědomili si zkázonosnost určitých typů sociálního inženýrství. Dnes, alespoň věřím, naštěstí existuje částečný konsensus ohledně přístupu k řešení krize. Narozdíl od krize ve 30. letech se dnes nikdo prozatím problémy nesnaží řešit omezením obchodu, masivním obchodním protekcionismem. Zatímco svobodný obchod v realitě téměř žádná vláda nepraktikuje, po 200 letech objasňování jeho výhodnosti ekonomy vznikl jakýsi étos nutnosti obchodu jako cesty k prosperitě. Ideál svobodného obchodu se stal součástí učebnic a naší intelektuální výbavy.
N Jaké je ohnisko vaší práce? Čím se zabýváte?
Jako ekonom jsem nelibě nesl a nesu odklon poválečné ekonomie od jejího humanitního základu. Ekonomie od svého počátku byla vědou, která v sobě nesla myšlenky, jež ji propojovaly s politickou filosofií a právem, ale z rozličných důvodů se vydala na cestu formalizace a zpřetrhání vazeb na ostatní společenské vědy. Neudělali to všichni. Například autoři z rakouské ekonomické školy, ke kterým se hrdě hlásím, zůstali v klasickém módu širokých společenských vědců, čímž se vyčlenili z poválečného mainstreamu. Ten žil v představě, že ekonomie se musí stát vědou technickou, aby mohla být vědou precizní. Bohužel tímto krokem v mnohém ztratila relevanci. Začala žít svůj vlastní život skrze sofistikované modely popisující neexistující svět. Obzvlášť makroekonomové se stali techniky a modeláři, aniž by byli schopni poskytnout relevantní odpovědi na otázky, které ekonomie od samého počátku považovala za klíčové a kvůli nimž vznikla.
Adam Smith sepsal svou knihu o příčinách a původu bohatství národů. Jím objasněná cesta od chudoby k bohatství spojovala vysvětlení ekonomické s objasněním nutné podoby systému společenských institucí odrážejících fungování systému práva a spravedlnosti. Po 2. světové válce se však pozapomnělo na tento široký přístup k ekonomickým otázkám, na humanismus v ekonomii. Já se hlásím k ekonomii jako široké humanitní vědě a její institucionální tradici a snažím se v ČR ve spolupráci s kolegy ze zahraničních univerzit tento přístup propagovat, a tím učinit ekonomii přitažlivější pro právní teoretiky a pro politické filosofy. Ekonomové-technici a makroekonomičtí modeláři nezasluhují velkou pochvalu za svá vysvětlení, ani za komunikaci s ostatními společenskými vědci. Ekonomie ale umí hovořit přirozeným jazykem a být přitažlivou společenskou vědou.
N Takže se z ekonomie stala spíše přírodní věda, aniž by k tomu však měla předpoklady?
Byla fascinována přírodními vědami a snažila se je kopírovat. Ale vývoj, zdá se, jde nyní jiným směrem. V několika posledních letech například získali Nobelovu cenu též lidé, kteří ekonomii vracejí ke studiu politických systémů a institucí, jako třeba první žena oceněna Nobelovou cenou Elinor Ostromová. Dnes tedy máme vedle sebe minimálně dvě tradice v ekonomii. Jedna, která systematicky studuje instituce, politiku a právo, a druhá, která se snaží vidět ekonomii jako vědu matematickou, nehumanitní, často praktikující pouze sterilní manipulaci makroekonomickými agregáty.Jsem přesvědčen o tom, že když chceme odpovědět a žhavé otázky dneška, vysvětlit krizi nebo fungování politiky, musíme se podívat jaké motivace mají v těch různých situacích jednotliví lidé a jakou robustnost mají společenské instituce, v rámci nichž se tito lidé rozhodují.
N Mluvil jste o politice a právu. Jde s ekonomikou o tři body jednoho trojúhelníku, nebo je něco z těchto tří disciplín důležitější?
Adam Smith v Bohatství národů psal, že stroj na tvorbu bohatství i ekonomický systém bude fungovat při splnění několika podmínek: když vláda funguje jako rozhodčí, který stanovuje základní pravidla systému spravedlnosti a chytá predátory; přičemž se sama predátorských aktivit zdrží. V tom smyslu by ekonomické fungování vycházelo z právně-politického rámce a bylo by krokem číslo dva. Na druhé straně v poslední době se rozvíjí i obrácený přístup, který říká, že se musíme podívat ekonomickýma očima, jak funguje systém tvorby společenského řádu. Tedy že smithovský rámec fungování trhů nemůžeme považovat za exogenní, ale že i tento je tvořen v rámci tržního systému a je či měl by být jeho produktem. Dnes ekonomové například stále více hovoří o nutnosti konkurence v oblastech, které byly dříve považovány za trhu exogenní. Příkladem jsou debaty o polycentričnosti systému práva jako podmínky pro dlouhodobé fungování zdravého právního systému, debaty o endogenní produkci společenských pravidel a jejich vynucování. Na tyto problémy se naráží při snaze implantovat částí západních systému v zemích, kde se například kvůli zahraničním intervencím rozložil stávající společenský řád, ale stejným případem je i problematika společné evropské měny a evropského sjednocování.
N Zdůrazňoval jste důležitost návratu k humanitní ekonomii. Jakou cestu si myslíte, že urazila česká akademická obec ve společenských vědách za posledních dvacet let?
U nás vznikla příležitost, kdy mohly vedle sebe existovat různé přístupy a alternativní pohledy. Nyní se trochu obávám, že dochází k přílišné standardizaci. Vidím to třeba na způsobu výuky ekonomie na Fakultě sociálních věd UK. Téměř všichni, kdo vyučovali mně blízkou humanitní ekonomii, byli nahrazeni matematizujícími ekonomy. Ona sympatická dvojkolejnost nabízející studentům alternativu a skýtající možnost zajímavého akademického sporu pomalu mizí.
N S čím podle vás matematizace souvisí?
V dobách před sto lety ekonomové byli v principu národohospodáři. Bylo jich velmi málo a byli to lidé, kteří vysvětlovali souvislosti, o kterých mnozí neekonomové nevěděli. Ekonomové ukazovali, že zdánlivá zkratka k tvorbě prosperity – například skrze zavádění cel – neexistuje, že politika tohoto typu povede ke zcela opačnému efektu. Jak vláda narůstala během 20. století, tak se role ekonomů přeměnila a z kritiků nefunkčních zkratek k prosperitě nabízených politiky se stávali zaměstnanci nejrůznějších odnoží státu. Ekonomové se stávali technokraty, kteří dostávali dílčí úkoly, plnili sektorová zadání. To už ale není ekonomie. To je sektorová hyperspecializace, jež ztrácí se zřetele národohospodářské souvislosti – které jsou jádrem ekonomického pohledu – a nahrazuje je sektorovou krátkozrakostí.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v ROVENSKÝ, Jan, a kol. Krize a politické křižovatky. Praha : FILOSOFIA, 2012, s. 145–163.