Prosperita, jíž se v současnosti těšíme, není při pohledu zpět do historie zdaleka standardem. Je to spíše veliká výjimka z obecného pravidla. Po většinu doby žila naprostá většina lidstva na Zemi v chudobě a nesmírně trpěla jejími důsledky.
„Hlad a hladomory se vyskytovaly tak často, že se zaznamenávaly pouze ty nejhorší z nich.”
Energetická hodnota potravy nepřesahovala na počátku 18. století ani v normálních dobách 1700 kcal na osobu a den, zatímco dnes i v subsaharské Africe je to více než 2200 kcal. Očekávaná doba dožití se ve středověku pohybovala kolem 25 let a před začátkem průmyslové revoluce ani v nejvyspělejších zemích, jako byla Velká Británie, nepřevyšovala čtyři dekády. Dnes je to i v nejchudších regionech světa více než padesát let, v těch nejvyspělejších ještě o třicet více. Před průmyslovou revolucí umíralo každé čtvrté dítě dříve, než se dožilo jednoho roku, dnes je to v Africe každé desáté a v Evropě a Americe se tyto hodnoty pohybují v řádu několika promile. Všechny uvedené ukazatele naznačují, že utrpení, které bylo od počátku dějin standardem, je nyní již v té části světa, která je označována jako Západ, minulostí a ve zbytku světa se minulostí pomalu stává.
Kde hledat příčinu této dramatické změny? Historikové postupem času přišli s řadou teorií, v nichž bylo za rozhodující označováno klima, dostupnost přírodních zdrojů, geografická poloha či jiný „přírodní“ faktor. Každého asi napadne, že země, která má jen poušť, nebude patřit k těm nejbohatším. Jenže Spojené arabské emiráty mezi nejbohatší země světa patří a mnoho kromě pouště tam nenajdeme. Ano, mají ropu, může znít námitka. Ropu má ale také Angola a její obyvatelé si mohou o bohatství přesto nechat jen zdát. A co kus skály zvaný Singapur, kde jen 3 % půdy jsou vhodná k obdělávání, či alpské Lichtenštejnsko, které žádné zdroje nemá, a přesto obě země patří mezi nejbohatší na světě? Co mají Singapur, Lichtenštejnsko a Spojené arabské emiráty společného, co Angole nebo třeba Zimbabwe chybí?
Po důsledném zkoumání a prověřování protichůdných teorií se experti přiklonili k závěru, že tím klíčovým nejsou faktory přírodní, ale společenské. Přesvědčivě dokazují, že bez ohledu na vrtochy přírody a klimatu prosperují pouze a jen ty společnosti, ve kterých existuje jistý řád, jenž umožňuje, aby jednání statisíců, milionů a miliard lidí, kteří se navzájem neznají a z nichž každý směřuje ke svému soukromému cíli, bylo harmonicky zkoordinováno. Adam Smith použil k popisu tohoto zázraku koordinace, který nikdo vědomě neprovádí a který, i kdyby se o to pokoušel, by stejně nikdo uskutečnit nedokázal, výrazu neviditelná ruka boží prozřetelnosti. Jako prazáklad tohoto řádu a nutný předpoklad fungování neviditelné ruky, vedoucí lidstvo k bohatství a prosperitě byl pak označen jeden jediný koncept – vlastnictví. Respekt k soukromému vlastnictví, který umožňuje naplňovat ekonomickou svobodu, byl tedy identifikován jako klíčový faktor, jenž rozděluje země na ty, které se úspěšnými stát mohou, a ty, jež jsou navždy odsouzeny potácet se v permanentní chudobě.
Jako první historický standard chudoby opustily evropské země pod vedením Velké Británie, následované Spojenými státy americkými. Právě tam se poprvé v dostatečné míře objevily možnosti obchodovat za státem či církvemi neregulované ceny, možnosti nabízet spotřebitelům nové produkty a ponechat si zisk, který z provedených inovací plyne. Právě v těchto zemích začala vládnout relativní jistota, že se naakumulovaný kapitál podnikatelů nestane kořistí lupičů či predátorských vlád, ale že bude moci být použit k dalším inovacím. Tyto aspekty, které nám, kdo žijeme v bohatší části světa, připadají naprosto běžné, tehdy odlišovaly Británii a Spojené státy od zbytku světa a dnes odlišují naši realitu od reality chudých oblastí Latinské Ameriky, Asie a Afriky.
Stejný recept na prosperitu, spočívající v odstranění překážek kladených tvůrčím aktivitám lidí, funguje všude na světě a ve všech historických obdobích. Se zpožděním dvou století můžeme dnes v Indii a Číně vidět totéž, čím procházela Evropa a Spojené státy v 18. a 19. století. Kapitalistická výroba – systém založený na decentralizovaném individuálním rozhodování – přináší i tam prudký hospodářský rozvoj, který s sebou nese dramatické zlepšení drtivé většiny indikátorů lidského života: pokles chudoby, prodloužení délky života, zvýšení gramotnosti apod. Očekávaná doba dožití v Číně a Indii dosahovala v padesátých letech hodnot kolem 40 let, tedy evropské středověké úrovně. Čínský národní důchod na hlavu nepřesahoval (v dolarech roku 1990) výši 600 v roce 1820, v roce 1913 klesl na 552 a v roce 1950 dokonce na 439. (Indické údaje byly 533 v roce 1820, 673 v roce 1913 a 619 v roce 1950). Když Čína začínala v roce 1978 své reformy, byla chudší než Indie, dnes je Čína zhruba dvakrát bohatší. Během dvou dekád mezi lety 1981 a 2001 bylo z největší chudoby (důchod méně než 1 dolar za den v paritě kupní síly) vyzdviženo v Číně více než 400 milionů lidí. To vše díky zvyšující se ekonomické svobodě založené na respektu k soukromému vlastnictví. Ačkoli se to může zdát paradoxní, některé oblasti dosud nominálně socialistické Číny, a to nejenom Hongkong, patří k nejvíce ekonomicky svobodným zemím světa.
Pro ekonomy tedy žádné velké překvapení, recept Adama Smitha stále platí. Prosperity lze dosáhnout jen díky integraci do světových trhů, založené na volném pohybu zboží, služeb a výrobních faktorů. Dnes tento proces označujeme novým termínem globalizace, avšak o nic nového se nejedná. Stejná a v mnohých aspektech ještě intenzivnější globalizace probíhala i ve druhé polovině 19. století. Stejně jako dříve i dnes platí, že pokud jsou lidé odkázáni jen na to, co si sami vymyslí a vyrobí, budou bojovat o holé přežití. Země, které stojí, stejně jako stály Indie a Čína do osmdesátých let dvacátého století, stranou globalizačních trendů, jsou odsouzeny k chudobě. Země, jež se globalizují, ať se jedná o současnou Indii a Čínu, nebo před nimi Japonsko, Singapur či Tchajwan či ještě dříve země západní Evropy, vydělávají. Díky zvyšování ekonomické svobody v těchto zemích trvale klesá počet lidí žijících v extrémní chudobě. Každá země, která se otevře globalizaci, otevře svým občanům příležitosti, jak se chudoby zbavit. Zatímco v roce 1981 žilo za méně než 1 dolar denně 41 % obyvatel světa, o dvacet let později se díky globalizaci toto číslo snížilo téměř na polovinu.
Kniha Johana Norberga, která se dočkává i českého překladu, je pečlivě vytvořeným souborem argumentů, které uvedenou tezi dokládají. Nesklouzává k ideologickým argumentům, ale na jasných empirických datech dokládá to, co si ekonomové od zrodu své discipliny myslí, totiž že dělba práce a směna jsou zdrojem bohatství a že kladení umělých překážek rozvoji dobrovolných lidských aktivit bohatství naopak ničí. A bohatství zde samozřejmě neznamená pouze auta, letadla, ledničky, myčky, televize či mobilní telefony, ale i kvalitu životního prostředí, zdravotní péči, dostupnost pitné vody, bezpečí či kulturu. A vše toto nikoli jen pro malou skupinu vyvolených, privilegovaných či bohatých, ale především pro masy – pro stamiliony a miliardy obyčejných lidí, jejichž život již nemusí být pouhým bojem o přežití, ale může díky globalizaci být ve stále větší míře pestrý, bohatý, plodný a šťastný. Norberg přesvědčivě ukazuje, že globalizace se nemusíme bát, že není ničím jiným než procesem, který umožňuje lépe dosahovat cílů, které si lidé přejí.
Ačkoli tedy platí, že chudoba je přirozeným stavem lidstva, lze říci, že dnes je již do značné míry zbytečná. K tomu, aby se dosud chudé regiony světa mohly těšit z prosperity, kterou dnes zažívají bohaté země, není třeba více hmotných zdrojů, ani objev zázračné technologie. Stačí, když existující zdroje budou lidé lépe využívat či přesněji řečeno, když lidem v jejich využití nebude nikdo bránit. Až se skutečně propojí světové trhy a v Itálii či Kalifornii se přestane pěstovat rýže, na Islandu rajčata, až se v Česku nebudou šít trička a v Německu vyrábět ocel, pak budou lidé na celém světě bohatší. Pokud jste ještě na pochybách, avšak otevřeni racionálním argumentů, kniha Johana Norberga by Vám měla ke změně postoje poskytnout důkazy více než dostatečné.