Politické uspořádání liberálního společenského řádu
„Žádný národ ani žádná jeho část by neměla být držena proti své vůli v politické asociaci, kterou nechce.“
Ludwig von Mises[1]
Teorie veřejné volby přinesla v posledních letech do oblasti zájmu ekonomů i otázky související s politickým pozadím ekonomického systému. Přesvědčivě ukazuje, že má-li mít společenskovědní teorie smysl, nelze předpokládat nemožné a že je např. nutné brát v úvahu skutečnost, že „pravidla hry“ společenského uspořádání nezajišťuje externí „nadlidská“ autorita, ale „pouze“ lidé, jež sledují své vlastní, úzké zájmy. Z tohoto poznatku, který řadě jiných ekonomických škol unikl, vyplývá, že i na politiku je možné dívat se ekonomickýma očima a že centralizovanost politického systému má dalekosáhlé ekonomické konsekvence.
V podstatě každý politik je ochoten přiznat existenci „práva národa na sebeurčení“. Každý demokratický politik, pakliže je skutečným demokratem, musí přiznat, že jestliže se nějaký národ chce vyvázat z většího (vícenárodního) celku, pak o tomto odtržení nemůže hlasovat obyvatelstvo celku, od kterého se chce jedna část odtrhnout, ale pouze obyvatelstvo té části, která o odtržení usiluje (např. utiskovaná národnostní menšina). Je-li někdo demokrat (což je případ velké většiny politiků), musí toto právo – právo na secesi – uznat.
Ludwig von Mises byl jedním z velkých myslitelů, kteří již od doby, kdy se toto právo stalo díky prezidentu Wilsonovi velmi populární, upozorňovali na to, že když hovoříme o secesi a právu na sebeurčení, nikdy nelze o tomto právu hovořit ve vztahu ke státům. Stát totiž ze své podstaty nemůže mít žádná práva. Práva mohou mít pouze lidé, a proto tento koncept nelze použít na zvířata, stromy, města, státy, sekery, nebo knihy… Vedle veškerých práv, která lidé mají, leží samozřejmě omezení, která vytvářejí překážky naplnění těchto práv. Lidé nemají mnohdy moc svého práva se domoci. Lidské právo na život je tak často sice ohrožováno činností některých kriminálníků, kteří toto právo nerespektují, nebo třeba také živelními pohromami, které mohou způsobit smrt jedné skupiny lidí a hladovění druhé, nicméně na nezcizitelném právu na život tato nemožnost či neschopnost jej obhájit nic nemění. Lidské právo na majetek je podobně základním právem člověka a velká většina lidí existenci tohoto práva nezpochybňuje. Přesto je však toto právo porušováno: zloději kradou, státy vybírají daně, ústavní listiny umožňují vyvlastňování za arbitrárně stanovenou „náhradu“. Právo na majetek tedy sice existuje, ale člověk se více či méně organizovaným tlupám lupičů často brání jen s velkými obtížemi. Nemá prostě dostatek síly (moci) své existující právo uhájit. Podobně snaha o výkon práva na sebeurčení, na svobodný výběr politické asociace, ve které bude ten který člověk působit, může narazit na neschopnost člověka (nedostatek síly či moci) obhájit toto své právo.
Právo na sebeurčení, o němž je řeč, není právem národů na sebeurčení, ale právem na sebeurčení obyvatel každého území dosti velkého, aby tvořilo samostatný správní okres. Kdyby bylo nějakým způsobem možné dát každému jednotlivci toto právo na sebeurčení, muselo by se tak stát.[2]
Jakmile totiž demokratický politik uzná právo na sebeurčení, právo na secesi, nelze najít žádnou jinou logickou hranici, jak určit nejmenší jednotku, která se může k secesi uchýlit, než je jednotlivec. Když se mohlo oddělit Československo od Rakousko-Uherska, proč ne Česko od Slovenska? Bylo-li toto možné, proč brát právo Čechům, aby se odtrhli od Moravy? Ve stejné logice musejí mít města právo provést secesi od vyššího politického celku, jenž si nepřejí. Pak je ale nutné přiznat toto právo i lidem v jednotlivých ulicích měst, obyvatelům jednotlivých domů v ulici, jednotlivých bytů… a nakonec jednotlivcům. Žádný člověk nesmí být držen proti své vůli v politické asociaci, již si nepřeje. Jinými slovy, každý člověk má právo secese od jakékoli vyšší politické jednotky.[3] Úvahy o tom, jaký stupeň secese je ještě „možný“ a jaký ne, jsou úvahami technickými a „možnost” uplatnění práva na secesi se mění s rozvojem civilizace obecně a rozvojem technologií zvláště. Navíc rozhodovat o tom, zda tuto možnost člověk (skupina lidí, ulice, město, národ) učiní, záleží na něm, a nikoli na vůli nějakého politika, který mu laskavě tuto možnost udělí. Je zcela zjevné, že jestliže se někdo silou pokusí zabránit uplatnění tohoto práva, je zločincem, bez ohledu na to, jestli jej podporuje nějaká skupina lidí libovolné velikosti, která toto právo nerespektuje. Ve světě prostě najdeme velmi mocné kriminální gangy a politicky organizované většiny. „Právo“ ovšem nevzniká z vůle gangu či politiků. Ti jej mohou pošlapat, ale nikoli stvořit.
Secese jistého území od stávajícího většího politického celku neznamená přerušení všech vazeb mezi lidmi, omezení vzájemných styků, obchodu a nárůst nepřátelství. Naopak. Secese totiž neznamená nic jiného než přesunutí moci nad znárodněným majetkem z vyšší úrovně na nižší, což vytváří příznivější podmínky pro kontrolu politické moci a ztěžuje její zneužití. Těžko si představit, že by politická správa na úrovni města či vesnice prováděla „svým” obyvatelům to, co prováděla centralizovaná politická moc Sovětského svazu nebo Československa „svým” občanům. Koneckonců není třeba připomínat nejsurovější komunistická zvěrstva. Vystačíme zde i s příkladem současným. Jen těžko si lze představit, že by představitelé politické moci města či vesnice prováděli kontinuální vyvlastňování poloviny majetku a bohatství „svých” občanů (navíc se zdůvodněním, že je to pro jejich vlastní dobro), tak jak to činí „vyspělé” evropské demokratické státy dneška, a že by vytvořili třídu tisíců a milionů zaměstnanců tzv. veřejného sektoru, kteří by paraziticky žili z výsledků produktivní činnosti zbytku populace. Občané města by také okamžitě rozpoznali absurdnost instituce, která by se prohlásila za městskou centrální banku, začala vydávat vlastní papírové peníze a nutila lidi používat tyto „cáry papíru” pomocí zákona (zákon o zákonném platidle). Zároveň by všichni okamžitě viděli to, jak ohromné zisky přináší emise papírových peněz těm, kteří je tisknou, a pochopili by velmi rychle, že ustanovení o zákonném platidle nechrání nikoho jiného než ty, kteří se dostali k politické moci, jež jim umožňuje získávat „něco za nic” – tisknout dle vlastního uvážení nekryté papírové peníze.[4]
Vytváření větších a větších politických celků (politická centralizace) většinu politického rozhodování vzdaluje člověku do té míry, že to, co je zřejmé a jasné na nízké úrovni hned na první pohled, se postupně zastírá a lidé získávají pocit, že daná věc je tak komplikovaná, že k jejímu vysvětlení je třeba nějaká sofistikovaná teorie, makroekonomický model, nebo mise Mezinárodního měnového fondu a že jí obyčejní lidé nemohou nikdy rozumět. Získávají tak například přesvědčení, že centrální úřady jsou bezpodmínečně nutné k jejich životu a že veškeré nekalosti, o kterých se dozvídají, jsou způsobeny tím, že v dobrém systému se na jednom místě ocitl špatný člověk (popřípadě, že daný ministr má špatné rádce a pouze neví, co se přesně děje.).
Secese vytváří silné motivace k tomu, aby byl přesun politické moci doprovázen otevíráním se okolnímu světu. Menší politická jednotka má mnohem silnější motivace k tomu, aby zůstala otevřená a spoléhala ve větším rozsahu na obchod a dělbu práce, které jsou zdrojem blahobytu společnosti. Čím menší daná jednotka je, tím nesmyslnější jsou úvahy o soběstačnosti v produkci zboží X či dotování vývozního artiklu Y. Představme si město, kde by se zemědělská lobby pokusila prosadit zákon o exportních dotacích své neefektivní výroby. Ostatní by okamžitě viděli, kolik celá věc stojí a jaké má následky. (Nikdy by nemohl vzniknout takový projekt jako je společná evropská zemědělská politika, ale pravděpodobně ani projekt typu „doletíme první na Mars, ať vedle ve městě vidí, jak daleko umíme létat“.)
Jelikož hnutí za odtržení nějakého území vznikají velmi často z pocitu, že dané území je systematicky vykořisťováno zbytkem státu (viz secese holandských provincií, Slovenska, pobaltských „sovětských” republik), přispívá secese k vytváření harmonie namísto politických tenzí. Při politickém oddělení dvou území je zřejmé, kdo kolik produkuje a kolik co stojí. Rozpory a nenávist vznikající z pocitu, že „my na vás doplácíme”, je nahrazena úvahami typu „jestli budete chtít, jsme schopni vám dodat zboží X a rádi bychom nakoupili zboží Y”. Nucená politická integrace je nahrazena oboustranně výhodnou dobrovolnou spoluprácí.
Úspěšnost některých menších politických celků je také zdrojem imitace jejich chování ze strany ostatních. Lidé žijící v celku A, kde vláda prosazuje zákony na „ochranu trhu práce“, jako je např. minimální mzda, různá protidiskriminační opatření omezující volbu zaměstnance na základě věku, pohlaví, vzhledu apod., či naopak povinná diskriminace cizinců, velmi brzy zjistí, že sousední politický celek B, kde minimální mzda neexistuje, zaměstnavatelé nejsou svazovány mnoha regulacemi a zahraniční pracovní síla tam může volně pracovat, pakliže jí někdo práci nabídne, lépe prosperuje a budou se proto snažit úspěšné politiky a politické uspořádání napodobit. Nepodaří-li se jim to v rámci daného politického celku, odtrhnou se a vytvoří si svůj vlastní. Proces napodobování úspěšnějších způsobů politického uspořádání je jedním ze základních přínosů uznání secese jako legitimního prostředků politiky a je základem úspěšného společenského vývoje.[5]
Vytváření menších politických celků je také prostředkem k hledání optimální velikosti komunit snažících se o zachování a další rozvoj jistého kulturního dědictví, místních či národních zvyků, jazyka apod.[6] Proto by také bojovníci proti konzumní společnosti měli podporovat decentralizaci, secesi a uznání absolutního práva na majetek, a nikoli volat po posílení role státu, státních programech ochrany alternativních životních stylů apod. A je to právě centralizovaná správa systému (pro všechny povinného) školství a kultury, která je zdrojem národní nesnášenlivosti, politicky pěstované jednolitosti apod.[7], [8]
Zajímavým praktickým návrhem, který se snaží využít myšlenky secese k řešení vyostřené politické situace, ve které lze bez problémů nalézt veškeré zmíněná negativa, ke kterým centralizace vede, je návrh Frances Kendallové a Leona Louwa. Tito světoznámí bojovníci proti apartheidu v Jižní Africe (několikrát navrženi na Nobelovu cenu za mír) přišli s funkčním řešením problémů Jižní Afriky, které lze zobecnit a použít i v jiných zemích.[9] Návrh má dva hlavní body: (1) Právo na secesi by mělo být zaneseno v ústavě a (2) secese by měla být jednostranná, tj. že nevyžaduje souhlas části populace, od které se dané území odtrhává. V celém návrhu je nejdůležitější jedno ustanovení v navrhované „Listině práv a svobod”, které představuje drobný návrh s možnými dalekosáhlými důsledky. Praví se zde:
Jakýkoli vlastník či vlastníci pozemku, který se nachází na hranici mezi kantony, se v kterémkoli okamžiku může rozhodnout ke změně hranic tak, aby se jeho pozemek dostal do jurisdikce sousedního kantonu.
Představme si, co by mohl vyvolat takovýto bod „Listiny práv a svobod”. V zemi s rozdílným zdaněním v různých oblastech by se otevřel prostor pro fungování „daňové konkurence” bez toho, aby se lidé museli vystěhovávat ze svých domovů, hlasovat nohama. Lidé, kteří by žili na „nesprávné straně hranice”, kde by trpěli vyššími daněmi by mohli využít svého práva secese, vyvázat se ze stávající politické asociace a přejít pod jurisdikci méně zdaňující své občany.[10] Dostal by se na „správnou stranu hranice”. Tím by de facto došlo k posunu hranice mezi oblastmi. Je potřeba si uvědomit, k čemu přesně došlo. Jeden svrchovaný vlastník se rozhodl, že pro hodnotu jeho majetku (na hranici) je lepší, aby obrazně řečeno zavřel vrátka svého plotu na jedné straně pozemku a otevřel je (pro nevítané, ale trpěné výběrčí daní) na straně druhé. Jeho ochota prodávat zboží svým sousedům a jeho přátelský vztah k nim se nijak nezměnil. Tento vlastník rozhodl pouze o svém majetku (který mu zcela patří) a nijak se nesnažil nakládat majetky ostatních lidí. Provedl něco, co lze přirovnat ke změně pojišťovny jeho automobilu či změně penzijního fondu. Svým rozhodnutím majitel hraničního pozemku demonstroval, že volí pro něj výhodnější variantu politického uspořádání, zatímco postavení ostatních se nezměnilo. Jejich majetky stojí tam, kde vždy stály a mají sousedy, které vždy měli.
Co se ale stalo? Posun hranice jurisdikcí způsobil, že majetek dalšího člověka se dostal na hranici a tedy do sféry působnosti ustanovení Listiny práv a svobod o možnosti volby jurisdikce pro vlastníky majetku na hranicích. Další člověk se může dostat se svým majetkem ze „špatné strany hranice” na „dobrou”. Po něm mohou následovat další a další. Jurisdikce, která je méně snesitelná pro životy lidí (v porovnání se sousedící jurisdikcí) se začne zmenšovat s tím, jak další a další lidé volí jurisdikci sousední. Tím klesá zdroj jejích daňových příjmů a tedy i moc. Teoreticky může dojít k úplnému vymizení dané jurisdikce, tedy něčemu, čemu se ve světě obchodu říká bankrot. Celý proces lze popsat jako (poněkud civilizovanější) alternativu útěku východoevropských a středoevropských občanů přes východní Berlín do Berlína západního před započetím výstavby slavné berlínské zdi, kdy tisíce nejvzdělanějších občanů z té „špatné strany hranice” prchali na „stranu dobrou”.
Přestože přijetí tohoto návrhu lze považovat za realizovatelný první krůček ke svobodnějšímu politickému uspořádání, je zřejmé, že jeho dopady by mohly být dalekosáhlé. Toto přiznání práva vlastníkům majetku žijících na hranicích jurisdikcí, že jejich majetek (domy, pole, atd.) je skutečně „jejich” a nepatří „národu”, by vytvořil prostředí, které by bránilo nadměrnému zneužívání politické moci politickými většinami a bránilo těm největším nespravedlnostem, které – tak jako v případě Jižní Afriky – vedou k zášti a nenávisti. I na této snaze jihoafrických politiků můžeme jasně vidět úlohu, kterou hraje secese či právo na sebeurčení při vypořádávání se s dopady politické centralizace a státního zpolitizovaného školství.
To, že by výsledný stav svobodného politického uspořádání, které by uznalo právo na secesi, byl velmi odlišný od stavu dnešního, kdy je secesi všemožně bráněno vládami nejsilnějších států světa, je zřejmé. Nic ovšem nenaznačuje tomu, že by mělo dojít ke snížení blahobytu lidí. Naopak. Možnost imitace úspěšnějšího uspořádání dává veškeré předpoklady pro to, aby se blahobyt lidí zvyšoval mnohem rychleji, než je tomu dnes. Navíc nelze najít žádnou souvislost mezi velikostí politických jednotek a jejich bohatstvím či blahobytem. Co má ovšem zásadní vliv na produkci bohatství je ekonomická svoboda. Mnohé politicky samostatné správy plně integrované do světového obchodu, byť geograficky značně izolované (Hongkong, Hawaii) nám mohou být příkladem. Tato skutečnost je teoreticky velmi dobře zdůvodněná a pro ty, kterým pro posouzení dané skutečnosti nepostačuje apriorní deduktivní zdůvodnění, lze nalézt i empirickou podporu.[11] Tím, jak lidé více a více začínají rozumět fungování trhů, začínají se také stále častěji objevovat koncepty, které představují životaschopné systémy fungování společnosti a které zároveň opouštějí představu nutnosti národního státu.
Uznání práva na secesi je základním předpokladem pro hledání mírovějších způsobů soužití lidí ve společnosti, která nebude založena na násilí, ale na vzájemné spolupráci. Každý politik, který je ochoten přiznat, že Česko si může rozhodovat samo o „svých“ věcech, že tedy občané Německa nemohou např. odhlasovat, že mají být Češi odvezeni do německých pracovních táborů nebo že mají Češí poslat peníze na stavbu dálnice z Berlína do Hamburku, musí logickou aplikací tohoto principu dospět k poznání, že nemůže logicky a legitimně obhajovat právo Čechů přehlasovat občany nějakého města a přinutit je odvádět část jejich příjmů do státního rozpočtu. Jestliže mají občané České republiky právo na sebeurčení, pak má toto právo i každá nižší politická jednotka. Poté ovšem nutně musí mít právo na sebeurčení (právo secese) i každý jednotlivec. Kdokoli brání či hrozí fyzickou silou takovému člověku toto právo vykonat, je zločincem bez ohledu na barvu jeho stranické legitimace.
[1] Mises, Ludwig von: Nation, State, and Economy, New York University Press, 1983, str. 34.
[2] Mises, Ludwig von: Liberalismus, Liberální institut, 1998, str. 92.
[3] Což nám připomíná slavné úvahy Herberta Spencera o tom, že člověk má právo ignorovat stát, přičemž ovšem musí počítat s následky, které to přinese.
[4] Ukázkovým příkladem podvodnosti a zneužitelnosti systému centrálního bankovnictví na papírovém standardu je nedávný vývoj v Jugoslávii, kde se prezidentu Miloševičovi podařilo uskutečnit jeden ze svých nezapomenutelných „úspěchů”. V letech 1992–4 provedl druhou největší a druhou nejdéle trvající hyperinflaci v dějinách lidstva (čímž samozřejmě zcela rozvrátil jugoslávské hospodářství a připravil masy lidí o celoživotní úspory). Vrcholem hyperinflace byl leden 1994, oficiální měsíční míra inflace dosáhla 313 milionů procent. Stačilo mu politicky ovládnout centrální banku a poté se již pouze rozhodoval o tom, kolik nul na bankovky připíše. On a jeho nohsledi byli samozřejmě těmi, kdo byli u nově emitovaných peněz první, a tak každou „nulu” na bankovce mohli proměnit v tučné zisky – nákupy reálných věcí za podvodné peníze. Větší podrobnosti lze nalézt v článku Steva Hankeho ve Wall Street Journal, 28. dubna 1999.
[5] Více o kladech secese a vyvrácení hlavních výtek kritiků lze nalézt např. v McGee, Robert W.: „Secession Reconsidered”, Journal of Libertarian Studies sv. 11, č. 1, 1994, str. 11-33.
[6] Viz např. Rothbard, Murray: „Nations by Consent: Decomposing the Nation State”, Journal of Libertarian Studies, sv. 11, č. 1, 1994.
[7] Viz např. Mises, Ludwig von: Nation, State, and Economy, New York University Press, 1983.
[8] Viz např. Hoppe, Hans-Hermann: „Small is Beautiful and Eficient: The Case For Secession”, Telos, č. 107, jaro 1996 nebo idem „The Economic and Political Rationale for European Secessionism”, v Gordon, David: Secession, State & Liberty, Transaction Publishers, 1998.
[9] Následující pasáže čerpají z návrhu Kendallové a Louwa, který publikovali v knize Kendall, Frances a Louw, Leon: After Apartheid: The Solution for South Africa, Institute for Contemporary Studies, San Francisco, 1987.
[10] Tato procedura má zjevné nedostatky z pohledu respektu k právům člověka a z toho vyplývajícího práva na secesi a svobodnou volbu politické asociace. Nicméně tento návrh je na tomto místě představován jako jeden praktický návrh politicky činných intelektuálů, který dokazuje, že diskutované téma je v jistých variacích živým politickým tématem.
[11] Gwartney, James a Lawson, Robert: Index of Economic Freedom of the World 1997, Fraser Institute, 1997 a Šíma, Josef a Gwartney, James: „Svoboda a hospodářský růst“, Hospodářské noviny, 4. července 1997.