S právem se ve dvacátém století – v teorii i praxi – zacházelo stále méně a méně jako s uceleným, kompaktním systémem, corpus iuris, a stále více a více je právo považováno za víceméně náhodný, fragmentovaný seznam ad hoc rozodnutí a protikladných pravidel, jež spojují pouze společné „techniky“. Staré meta-právo se rozpadlo a bylo nahrazeno jakýmsi cynismem.
Harold Berman[1]
Téměř padesát let uplynulo od chvíle, kdy italský právní teoretik Bruno Leoni (1913-1967) přednesl na konferenci v Claremont v Kalifornii sérii přednášek o vzájemných vztazích mezi svobodou a donucením, svobodou a legislativou, legislativou a alternativními procesy vytváření práva, právem a ekonomií a o dalších souvisejících otázkách. Zmíněné přednášky se pak staly základem knihy Freedom and the Law, jejíž český překlad přinášíme v tomto reprezentativním souboru Leoniho prací.
Již sama skutečnost, že z oné konference vzešly další dvě významné knihy společenských věd druhé poloviny dvacátého století – jmenovitě Hayekova The Constitution of Liberty a Friedmanův Kapitalismus a svoboda – naznačuje, že v případě Leoniho máme co dočinění s dílem, jež není snadné opomenout. Naopak můžeme bez nadsázky prohlásit, že v pracích tohoto italského právníka nacházíme nejdůslednější rozvinutí idejí klasického liberalismu v oblasti práva. Zároveň v době, kdy i do naší země proniká na Západě již několik desetiletí běžně vyučovaná „ekonomická analýza práva“ či „právo a ekonomie“, je též vhodné připomenout, že Bruno Leoni patří mezi „otce zakladatele“ této disciplíny. Jako autor silně ovlivněný tradicí rakouské školy představuje životaschopnou alternativu k převládajícímu proudu vycházejícímu z prací „chicagských“ autorů Coase a Posnera.[2]
Leoni si je vědom, že logiku společenského jednání není možné analyzovat úzkým pohledem specialisty, ať již ekonoma či právního teoretika. Leoni píše:
„Skutečností je, že ekonomové jsou zřídka právníky a naopak, a to pravděpodobně vysvětluje, proč ekonomické systémy na jedné straně a právní systémy na straně druhé jsou obvykle analyzovány odděleně a zřídka dány do vztahu jeden k druhému.“[3]
Právě znalost ekonomie, zejména klíčového teoretického sporu z první poloviny dvacátého století, v němž Ludwig von Mises prokázal nemožnost racionální ekonomické kalkulace v socialistickém společenství, Leonimu umožňuje analyzovat jeden z palčivých problémů soudobých západních právních systémů – hypertrofii právních předpisů. Ta ústí ve stále klesající míru právní jistoty a princip ignorantia iuris non excusat činí pouhou iluzí. Na vině je podle Leoniho moderní ztotožnění práva s legislativou a s tím spojené opomíjení jiných způsobů vytváření právních pravidel, jimiž je „soudcovské právo“ a „právo právníků“. Podle Leoniho je legislativa proces,
„jenž se v naší době stal natolik běžným, že v mnoha zemích si obyčejní lidé ani nedokáží představit jiný způsob vytváření toho, co nazýváme právem. Legislativa je pojímána jako produkt vůle určitých lidí, zvaných zákonodárci. Výchozí myšlenka je taková, že co chtějí zákonodárci, má být nakonec považováno za právo země“.[4]
Leoni v jednom ze svých klíčových postřehů tvrdí, že „existuje více než analogie mezi tržní ekonomikou a decentralizovaně tvořeným právem právníků, stejně jako existuje více než analogie mezi plánovanou ekonomikou a legislativou“.[5] Smysluplná pravidla lidského jednání nelze arbitrárně stanovit od zeleného stolu zákonodárcova, dedukovat je z nějakých abstraktních principů či je formulovat ad hoc bez ohledu na potřeby lidí, stejně jako nelze z centra vytvářet strukturu relativncíh cen, jež by tvořily základ racionální ekonomické kalkulace. Tato pravidla je třeba nalézt. Pravidla, jež jsou „implicitně obsažena v jednáních, zvycích a institucích lidí, je třeba objevit a učinit explicitními“.[6] Tomuto úkolu ovšem nemůže posloužit zákonodárce. Daleko lépe se s ním vyrovnají jiné k tomu určené osoby, jež pracují vědeckým způsobem, nezávisle na sobě, decentralizovaně a pouze v případě, že jsou někým požádány. Příkladem takovýchto osob byli římští právníci ve zlaté éře římské jurisprudence a soudci common law.
Leoni psal své práce v době, kdy se na výsluní ekonomické teorie pomalu posouvá škola veřejné volby a ekonomická teorie regulace, jež obrátily pozornost ekonomů k politice, zákonodárnému procesu, působení a motivacím zájmových skupin či byrokracie. Nepřekvapí proto, že když Leoni staví do protikladu legislativu a právě common law a římské „právo právníků“, všímá si náchylnosti zákonodárných sborů podléhat různým zájmovým skupinám, jež se snaží ovlivňovat proces vytváření právních předpisů. Jinými slovy, „legislativa je také zdrojem dobývání renty takového druhu, jímž právo právníků být nemůže“.[7] Zájmy jednotlivých skupin se při snaze získat pro sebe různé právní výsady střetávají a nevyhnutelně tak spějí ke stavu, jejž lze označit za „právní válku všech proti všem“.
Přes ostrou (a věcnými argumenty podloženou) kritiku legislativy, s níž se v Leoniho díle můžeme setkat, by bylo chybou považovat tohoto autora za někoho, kdo se rozchází se západní právní tradicí. Právě naopak! Leoniho exkursy do dějin práva starověkého Říma, dějin anglického common law či kontinentálního Juristenrecht přesvědčivě dokazují, že naše současné pojetí legislativy regulující snad všechny myslitelné lidské aktivity, je spíše jakousi deviací. Leoni se tímto svým postojem zařazuje mezi autory píšící v „tradici spontánního řádu“[8], s níž si běžně spojujeme Adama Smithe, Carla Mengera či F.A. Hayeka. Leoni nám ovšem připomíná, že v tomto ohledu nesmíme zapomenout ani na von Savignyho s jeho odporem vůči kodifikaci německého práva na počátku 19. století a jeho analogií mezi právem a jazykem.[9]
Leoni tak otevírá prostor pro studium společnosti z pozice, která přesahuje čistě právní přístup. Jeho kniha usiluje – slovy F. A. Hayeka – o přemostění “příkopu, který odděluje studium práva od ostatních teoretických společenských věd”[10] a jak uvádějí Tom Palmer a Leonad Liggio, „argumenty díla Bruna Leoniho jsou klíčové pro pochopení nejnovějšího vývoje teorie práva a obzvláště práva a ekonomie. Dílo profesora Leoniho je jedním ze zdrojů tohoto přístupu.[11] Navíc Leoni „představuje přímou vazbu od původního interdisciplinárního spojení mezi ekonomií, politikou a právem, k nejsoučasnějším analýzám problému informací studovaných těmito nově spojenými disciplinami. …Kdyby moderní společenští teoretici věnovali pozornost jeho dílu, mohli by být mnohem dále v chápání podstaty a vazeb mezi dříve intelektuálně oddělenými oblastmi trhů, práva a politiky.“[12]
Leoni vnáší do diskuse o povaze práva poznatek, jejž si dnes stále více uvědomují moderní ekonomové – vysvětlení významu konkurenčního decentralizovaného systému při vzniku smysluplného hospodářského a společenského řádu. Ukazuje na to, že i právo je mnohem více systémem vyrostlým než vykonstruovaným; systémem spíše horizontálním než vertikálním; systémem centrálně nenaplánovatelným, v němž musí hrát úlohu podnikatelská iniciativa. Leoniho práce tak předjímá závěry moderních autorů, kteří ukazují, že “tvůrci práva, kteří nebudou chápat význam společenských procesů, které podporují neformální spolupráci, vytvoří nakonec svět, ve kterém bude zároveň více zákonů a méně řádu.“[13]
Na prvních stránkách své nejslavnější knihy nás tento italský autor v souvislosti s otázkami zastupování v demokracii upozorňuje, že při studiu společenských jevů se můžeme setkat s mnoha mýty, jež nám znemožňují správné chápání ekonomických problémů. „Mytologie naší doby není náboženská, ale politická,“[14] píše Leoni. Mohli bychom dodat, že tyto mýty se v oblasti politického rozhodování objevují nezřídka díky chybným ekonomickým teoriím. Bruno Leoni to přesvědčivě dokazuje ve svých statích „Monopoly – mýty a realita“ a „Stávka a pracovní výluka v současné Itálii“. Při jejich čtení můžeme vidět, že argumenty obhájců „práva na stávku“ či státních zásahů v oblasti hospodářské soutěže se od dob Leoniho nijak nezměnily, a to navzdory skutečnosti, že byly mnohokrát (nejen Leonim) vyvráceny.
I to je důvod, proč bychom měli dílo Bruna Leoniho pozorně číst. V roce, kdy uplyne čtyřicet let od jeho tragické smrti, je snad vydání knihy, již právě držíte v ruce, důstojnou poctou tomuto významnému badateli na poli ekonomie a práva. Poctou, k níž se můžete četbou Leoniho statí také připojit.
Předmluvu ke knize Právo a svoboda sepsal Martin Froněk a Josef Šíma.
[1] Harold Berman, Law and Revolution, Harvard University Press, 1983, str. 38.
[2] Více viz Josef Šíma, „Carl Menger a Bruno Leoni – velikáni ekonomie a práva“, Acta Oeconomica Pragensia, 2006, roč. 14, č. 2, s. 8–15. (Celé toto monotematické číslo časopisu Acta Oeconomica Pragensia s názvem „Ekonomie a právo“ je jednou z prvních českých publikací z oblasti práva a ekonomie.) Podrobněji pak Josef Šíma, Ekonomie a právo: úvod do logiky společenského jednání. 1. vyd., Oeconomica, Praha 2004.
[3] Viz níže, str. 15.
[4] Viz níže, str. 152.
[5] Viz níže, str. 15.
[6] Leonard Liggio–Tom Palmer, „Freedom and the Law: A Comment on Professor Aranson´s Article, Harvard Journal of Law&Public Policy, vol. 11, no. 3, Summer 1998, str. 720.
[7] Ibid, str. 714.
[8] Základní přehled o vývoji tohoto proudu právního myšlení podává Barry Norman, „The Tradition of Spontaneous Order“, in Literature of Liberty, vol. V, no. 2, Summer 1982, str. 7-58. O teorii a genezi spontánního řádu a jeho podoby v dějinách, politice i právu se lze v českém jazyce dočíst v monumentální knize Jána Pavlíka F. A. Hayek a teorie spontánního řádu, Professional Publishing, 2004.
[9] K tomu blíže Hans Hattenhauer , Thibaut und Savigny. Ihre Programmatischen Schriften, Vahlen, Mnichov, 2002.
[10] Citováno v předmluvě Arthura Kempa k Leoni, Bruno: Freedom and the Law, Nash Publishing, 1972, str. vii–viii.
[11] Liggio, Leonard str. a Palmer, Tom G.: “Freedom and the Law: A Comment on Professor Aramson’s Article“, Harvard Journal of Law & Public Policy, vol. 11, no. 3, Summer 1988, str. 713.
[12] Aranson, Peter H.: “Bruno Leoni in Retrospect“, Harvard Journal of Law and Public Policy, vol. 11, no. 3, Summer 1988, str. 662
[13] Ellickson, Robert C.: Order without Law, Harvard University Press, 1991, str. 286.
[14] Viz níže str. 15.