Nová sociálnědemokratická vláda zaujala svá místa a nastalo období, kdy každý z nových ministrů zveřejňuje své plány, aniž by zatím měl představu o tom, co, kdy a jak se z jeho plánů bude moci uskutečnit. Chceme-li poznat myšlení nové nomenklatury v čisté podobě, pak máme šanci právě teď, předtím než praktické politické ohledy toto „čisté myšlení“ zastřou.
„Způsobíme ekonomický růst“
Aniž by existovalo nějaké jednotné teoretické východisko sociálnědemokratického programu, jedno je jasné. Ústředním motivem celé nové politické sestavy je následující – způsobíme ekonomický růst, tzn. my politici metodou komplexního přístupu k problematice daňových úlev a stimulů a prostřednictvím cílených dotací perspektivním oblastem ekonomiky vyvoláme ekonomický růst. Toto je jedna z nejpošetilejších myšlenek, kterou politici rádi přijímají za svou. Po staletí přicházejí političtí avanturisté, aby se snažili přesvědčit širokou veřejnost, že problém není v samotné existenci státní svévole v hospodářské oblasti, v zasahování státu do soukromé sféry obchodu a výroby, ale že doposud byla společnost řízena špatně, a až s nástupem nového politika, který ví lépe, které je to které perspektivní odvětví, se situace radikálně změní. Přestože se tento argument opakovaně stává ústředním heslem mnoha volebních kampaní po celém světě, nezískává tím na smysluplnosti. Snad žádná jiná myšlenka nebyla ekonomy tak často zkoumána a opakovaně, ať již z pozic metedologicko-teoretických či empiricko-praktických, vyvrácena.
Není jiné cesty jak získat majetek než tím, že jej člověk sám vyrobí svou prací nebo jej od někoho koupí (získá dobrovolnou směnou) nebo jej pod pohrůžkou násilí od někoho uzme. Je zcela zřejmé, že první dvě situace (výroba a obchod) jsou ty, které umožňují společnostem tu dělbu práce, která dala vzniknout bezprecedentní míře bohatství, které se těší obyvatelé kapitalistického světa. Třetí způsob získání majetku jsme si zvykli nazývat loupež a ty, kteří ji páchají označujeme za zločince. Je-li tento čin proveden organizovaně a má-li daná skupina monopol na užití síly na daném území, pak se terminologie mění a hovoříme o zdanění a ony „dobrodince“ nazýváme vládou. Zároveň platí, že první způsob vede k tvorbě bohatství a prosperitě, zatímco druhý pouze k jeho spotřebovávání či mrhání. I tato elementární analýza stačí na to, aby z myšlenky „manažovaného“ růstu učinila chiméru. Navrhované zvyšování daní, ať již je vydáváno za jejich „valorizaci“ (těžko říci, kde se vzala myšlenka, že se daně mají valorizovat), nebo ať je prováděno nepřímo prostřednictvím zvyšování sociálního pojištění placeného zaměstnavatelem nemůže nikdy přispět ke zvýšení blahobytu lidí. (Zde se pouze vkrádá myšlenka, který z „pravicových“ politiků při reformě daňového systému způsobil, že se daň začala nazývat „pojištěním“ a že byl celý systém zkonstruován tak, aby nebylo zřejmé, kolik je skutečný obnos vydělaných peněz, který je odváděn, aby byl ve státním rozpočtu promrhán na „vyšší účely“).
„Víme lépe, jak naložit se soukromým majetkem“
Vlády se již jen velmi zřídka uchylují k přímému vyvlastňování soukromého majetku (Když už se tak děje, používají zákonný důvod „vyvlastnění ve veřejném zájmu“. Jak může teoretik práva usmířit tento frapantní zásah do vlastnických vztahů s obecnými principy práva, je záhadou.) Lidé tedy většinou zůstávají nominálními vlastníky svého majetku, ale politici jim pomalu, ale jistě pomocí tisíců způsobů regulací ukrajují z množství alternativ, jak mohou s tímto „svým“ majetkem nakládat. Lidé si začínají zvykat na to, že až přes 40% svého vydělaného příjmu buď nikdy nevidí nebo jej po nějaké době odvádějí do veřejných rozpočtů, aby z nich mohly být financovány tzv. veřejné statky, ze kterých většina už není ani „statkem“ natož pak „veřejným“; vydavatelé knih berou jako smutnou skutečnost, že bez náhrady musí odvádět své produkty (knihy) do vyjmenovaných státních knihoven, aby zachovali „kulturní paměť národa“; lidé na venkově si snad ani neuvědomují, že jim zákon nedovoluje, aby bez státního schválení koupili každé ráno litr mléka od sousedovy krávy nebo pokáceli strom na své zahradě, který před pár lety sami zasadili, neboť úředník ví nejlépe, co je pro strom dobré; podnikatelé prodávající své produkty si nemohou bez obav stanovit ceny a prodávat své výrobky (přestože jiní lidé je za své peníze chtějí kupovat), protože jsou neustále v ohrožení, že se dostanou do spárů státního úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (už kontradikce v názvu vypovídá mnohé o smysluplnosti této instituce), který je může obvinit z podbízení svých produktů (stanoví-li cenu příliš nízko), ze zneužívání svého postavení na trhu (stanoví-li cenu příliš vysoko) nebo z koluze (stanoví-li cenu na úrovni ostatních podnikatelů) – těžko si vybrat, jak „fungování konkurenčního trhu“ neohrozit. Úředník v konání obecného dobra jde tak daleko, že brání lidem, aby své peníze utráceli za zboží, jehož majitelé se jej rozhodli prodávat ve stáncích, neboť je to „nekulturní“ a „neetické“. Volání po zpřísnění fytosanitárních norem je pouze skrytou formou podpory jiných podnikatelů a snahou státní moci nastolit dle názoru expertů jediný správný způsob života, standard kultury a etiky. Vypočítávat omezení nakládání se soukromým majetkem, ať již nabývá formy standardů kvality (včetně např.školství), hygienických norem, evropské harmonizace nebo přímé surové regulace cen (bydlení, energie, léky, atd.), licencování prodeje (lékárny, ap.) nebo explicitní zákaz prodeje (některé drogy, některé chemikálie, atd.) nutí vždy lidi dělat věci, které by jinak nedělali, a přestože by došlo ke svobodné směně (z definice výhodné pro všechny zúčastněné), stát nutí lidi, aby jednali proti svému zájmu. Státní regulace tedy způsobuje, že někteří tratí a někteří získávají, což pouze dokazuje, že stát tyto regulace vykonává pouze pod zástěrkou „veřejného (rozuměj všeobecného) blaha“ a že tedy tato argumentace je lživá. Tím ovšem problém nekončí. Má-li státní regulace plnit svůj úkol (např. zajistit regulací cenovou dostupnost bytů), pak má-li být zachována alespoň současná nabídka daného produktu (např. bytů), musí tuto regulaci stát doplnit další regulací (regulací množství, neboť jinak se nabídka daného produktu, jehož cena je regulovaná bude snižovat) a následně ještě další regulací (regulací cen vstupů, např. cen energií) atd. atd. Jak nejpůsobivěji ukázal Ludwig von Mises, státní intervencionismus je neudržitelný systém, protože má-li být regulace „úspěšná“, nutně vede k regulaci cen i vyráběného množství v celé ekonomice (t.j. socialismu) nebo tento systém musí být opuštěn, a pak jde o návrat k ekonomice laissez faire – kapitalismu. Není třetí cesty. Politika třetí cesty vede k socialismu.
„Uvidíte, co vše lze zdanit“
Jak bylo možné opakovaně slyšet, sociálnědemokratičtí ministři přicházejí opakovaně s „inovativními“ návrhy nových daní. Všichni samozřejmě dobře vědí, jak konat „veřejné blaho“ – vždyť není nic ušlechtilejšího, než investovat do školství, zdravotnictví, vědy a výzkumu, infrastruktury, pomoci chudým a starým, podpořit oba programy státní televize a všech 7 programů státního rozhlasu (zaplať pánbůh, že se vláda stará o to, aby o rozvoj obyčejných lidí bylo ve všech směrech postaráno, kdo by jinak do éteru vysílal?), atd. bez omezení. „Konání dobra“ nemá hranic. Problém ovšem je, že všechno toto „dobro“ něco stojí a vláda jej chce konat za cizí peníze (což u vlády vlastně ani nepřekvapuje). Ministr financí tedy najednou „překvapivě“ zjistil, že zdroje jsou omezené – vzácné zdroje a neomezené potřeby jsou obecné charakteristiky základního ekonomického rozhodování. Řešení? „Rozumně zvýšíme“ stávající zdanění, popřípadě zdaníme to, co ještě zdaňováno nebylo. A nejlépe zdaníme ještě jednou to, co zbylo po zdaněním prvním – např. majetek – základní nepřítel sociálnědemokratického vidění „spravedlivé“ společnosti. Daň z nemovitostí je údajně „nepochopitelně“ nízká (měřeno výší poplatku ze psa v Praze jde dle jednoho z místopředsedů vlády o zvláště do očí bijící případ). Problém je v tom, že ona nemovitost byla koupena za již zdaněný důchod, tzn. že by nemělo být nic divného na tom, kdyby se již žádná další daň neplatila. Optika sociálních demokratů je ale odlišná. Ti chtějí naopak majitele bytů a pozemků vyššími daněmi „motivovat“ (více by se hodilo říci trestat), aby své byty soustavně obývali, resp. aby na svých pozemcích stavěli a pouze nečekali, až cena stoupne. Investice do pozemků se jednoduše nehodí sociálnědemokratickému standardu morálky (zároveň by se všichni, kdo si koupili nebo zdědili pozemky a nemají peníze nebo prostě nechtějí začít stavět, měli připravit, že kvůli „zkvalitnění fungování trhů s byty“ zaplatí vyšší daň, a proto možná stavět nezačnou nikdy). Tento perverzní způsob uvažování nacházíme v téměř každém vyjádření nových správců přebujelého státního aparátu.
„Jenom ne divoký kapitalismus“
Stalo se módou hovořit o příčinách ne příliš dynamického vývoje českého hospodářství. Jedni hovoří i nepříznivém vlivu makroekonomické vnější nerovnováhy (Těžko si představit důvod, proč je většina makroekonomů posedlá právě touto veličinou a proč právě deficit obchodní bilance ve výši nad X% měřeno k další pochybné makroveličině, kterou je HDP, je považován za špatný. Pochopitelná – i když stejně pochybená – je snaha současného premiéra uplatnit svou numerickou dovednost a sdělit široké veřejnosti, že deficit obchodní bilance na obyvatele přenásobený čtyřmi představuje dluh domácností, což má svědčit o špatné hospodářské politice předchozích vlád.). Druzí hovoří jeden týden o příliš vysokém a druhý týden o příliš nízkém kursu měny, který se nechová tak, jak by dle ekonomických fundamentů měl, a tak jeden týden kurs ohrožuje české exportéry a druhý týden znemožňuje „boj“ ČNB s inflací. Třetí hovoří o příliš restriktivní politice centrální banky.
Chce-li se někdo skutečně zasadit o to, jak přinést prosperitu pro široký okruh lidí v této zemi, pak měl ponechat měření makroagregátů těm institucím, které v něm spatřují smysl své existence, a soustředit své úsilí na deregulaci hospodářství, na odstranění vlády z těch oblastí, kde nemá co dělat. Má-li pružně fungovat trh práce, nezajistí to investice do infrastruktury a dotace na zajištění dopravní obslužnosti, ale musí docházet ke vzniku nových pracovních míst v soukromém sektoru (které nemůže „tvořit“ vláda, ačkoli to v mnoha případech tvrdí). Novým firmám, které zaměstnají dnešní nezaměstnané, nejlépe pomůže zjednodušení procedur, které dnes v důsledku vládních zásahů brání snadnému vzniku firem a jsou pro mnohé nepřekonatelné. Snadný vznik firem, odstranění regulace „bezpečnosti práce“ a povinnosti zaměstnávat zdravotně postižené, odstranění nákladného systému sociálního zabezpečení, zrušení (a nikoli zvýšení) minimální mzdy, otevření našeho trhu imigraci (a nikoli uzavírání hranic před vším „nečeským“) a samozřejmě výrazné snížení (nebo nejlépe zrušení) daní. Bohatství je důležité vytvořit, nikoli přerozdělit. Přestože si všichni každý den stěžují na státní byrokracii, většina vidí východisko v lepším „managementu“ společnosti. Teoreticky a prakticky bylo mnohokrát ukázáno, že „stát blahobytu“ není reformovatelný. Chceme-li prosperitu, je třeba jej zrušit a vrátit se k respektování soukromého majetku a k ekonomice svobodného podnikání – laissez faire.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Ekonom 35/98